Za svůj život jsem vystřídala několik domovů a cest a cestiček poznala až až. Každá byla jiná, protože i návraty byly různé. Jiné ze školy, jiné z práce, jiné po ránu a jiné v noci. A úplně jiné, když jsem se vracela domů jako návštěva, protože můj nový domov byl už jinde.
Než jsem se vdala, bydlela jsem s rodiči u zahradnictví na konci vesnice. Domů jsem chodívala přes Bašovic dvůr. Byl to velký statek, na jedné straně obytná část a chlévy, na druhé straně „vejminek“ a různé kůlny. Dvůr ukončovala veliká stodola a obrovská dřevěná vrata, stále otevřená. Na začátku dvora byla vrata kovaná, dole plná, směrem nahoru z točených kovových tyčí. A rovněž celoročně otevřená. Stodolu i chlévy totiž využívalo JZD.
Bašovi mívali psy. První byl černý mrňous Rita a druhý lovecký pes Argo. Oba jsem měla ráda a znala od štěněte. Krmívala jsem je svou nesnědenou svačinou a mazlila se s nimi, když jsem se vracívala ze školy.
Bašovým samozřejmě vadilo, že jim přes dvůr cárají cizí lidé. Proto JZD postavilo kolem jejich domu novou silnici. A Argo skončil zavřený ve voliéře. Přes den jsem ho nevídala, ale když jsem se vracívala od vlaku večer z odpolední, volávala jsem na něj. Přiběhl a mazlíval se se mnou přes drátěný plot voliéry a nebo přes vrata. Miloval drbání za ušima.
Po vyučení jsem se odstěhovala, později vdala a můj nový domov byl u Lovosic. K rodičům jsem jezdívala málo a když, cestu z nádraží jsem absolvovala autem. Jednou, souhrou podivných náhod, jsem přijela posledním vlakem a šla pěšky tak jako kdysi. Poslední světlo svítilo na návsi, dál jsem šla po paměti. Vrata statku jsem víc tušila než viděla. Ze tmy se ozvalo zakňučení. Nevěřila jsem svým uším. Že by Argo? Blbost, nemůže si mě pamatovat po tolika letech. No ale co kdyby? Popošla jsem. Oči už přivykly tmě. Za vraty stál Argo, snažil se prostrčit hlavu ven, vrtěl ocasem a tichounce kňučel. „Argo, ty kluku, tys mě poznal?“ V tom se rozsvítilo světlo u vchodu do domu. Ustoupila jsem rychle do stínu. „Je tam někdo?“ ozvalo se. I když jsem majitele hlasu dobře znala, neozvala jsem se. Bylo mi jasné, že by pes měl problém a já možná taky.
Naštěstí byl líný jít k vratům. Spokojil se s tichem, zavřel a zhasl.
A my dva? Argo se tiskl k vratům, abych ho mohla drbat a hladit. Já brečela jak želva. Ten pes byl totiž ten večer jediný, kdo mě opravdu rád viděl. A na rozdíl od některých lidí na mě nezapomněl.
