Málem k tomu tehdy ani nedošlo. Někdo z naší rodiny, asi nějaká tetička, vymyslel, že před odjezdem na obřad musí ženich poděkovat své budoucí tchýni za vychování jeho budoucí ženy. Viděla jsem na svém budoucím muži, že z toho nemá žádnou radost, dokonce se mu do toho ani trošku nechtělo. Proč děkovat za něco, když nevíte, co se z toho po svatbě vyklube, a navíc nemá takové "šaskárny" rád.
Když nadešel ten slavnostní den, a blížila se ta důležitá hodina v našem životě, minuty ubíhaly, a ženich nikde. Ve městě se totiž budoval nový podjezd pod železniční trati na příjezdu od Holešova. Auta musela využívat různé objížďky, a družina mého nastávajícícho si vybrala objížďku přes vesnici Skaštice. Za vesnicí je železniční přejezd a někdo, kdo ho v té době ovládal, nějak zaspal, a nechal je čekat půl hodiny v poli.
Měli velké štěstí, že se objevili za minutu 12, protože já už jsem se chystala propuknout v usedavý pláč. Ne nadarmo mi říkali Slzavé údolí, dokázala jsem toho naplakat opravdu hodně, a měla jsem docela výdrž. Ženich rozrazil dveře, strčil mi kytici, strčil mě do auta a vyrazili jsme šílenou rychlostí směr radnice. Nedošlo ani na chlebíčky, na štamprlky ani na děkování. Mám takové podezření, že toho hradlaře tehdy podplatil.
Před radnicí se shromáždily davy, jak na 1.máje. Jedna svatba byla uvnitř, potom jsme se přiřítili my a další nedočkavci už taky čekali na ten životní předěl.
Obřad proběhl asi dobře, moc si toho nepamatuji. Potom jsme vystáli ještě frontu před fotografií, kde se fotograf musel pořádně otáčet. Začalo se hodně mračit, a z nebe se spoustil pořádný liják, a nepřestalo pršet až do večera.
Když jsme přejeli pár kilometrů do vesnice Roštění u Holešova, kde následně proběhlo naše svatební veselí, měli jsme problém projít mezi kapkami deště do místní vyhlášené kavárny. Svatba byla veselá, jedlo se, pilo a tančilo a můj bratr, vyhlášený fotograf, fotil o stošest. Jak jíme polévku, jak se líbáme, jak všichni zvesela tančíme. Jenže po pořízení 36 snímků musel film vyměnit a vložit nový. Výborné moravské víno způsobilo, že ten první film už nikdy nikdo neviděl a všechny naše nezapomenutelné okamžiky zmizely s ním. Byly tam i snímky z radnice.
Asi za týden po svatbě přišel za mnou nový mladý pracovník z propagačního oddělení a přinesl mi hromádku fotografií z naší veselky, z čekání před radnicí. Byl jako fotograf na té třetí svatbě, ale stačil zvěčnit i nás. Byl prý to můj tajný ctitel. Napřed nic, a potom takový zájem.
Když jsem se vdávala bylo mi už 23, a v tu dobu jsem měla nejvyšší čas. Za deset měsíců po veselce se nám narodil syn a potom ještě dvě dcery. Jsme s manželem už 52 roků, a celou dobu máme každý jedno nesplněné přání. On, abych zpomalila, a já, aby zrychlil. Prostě Kozoroh s Vodnářem. Jinak se vzájemně dobře doplňujem, a máme se pořád rádi.
P.S.
Za pár týdnů po svatbě se objevili pracovníci z kriminálky, a chtěli vidět účet od svatební hostiny. Personál kavárny prý okrádal návštěvníky, hlavně svatební hosty, a byl vyměněn. Otec svatby řekl, že jsme si účet ani nebrali, že jsme byli se vším spokojeni, i s cenou.
