vnější svět:
Není snadné se dnes orientovat na trhu s informacemi o stárnutí a klimakteriu. Všichni okolo vás se tváří jako z filmu Věčně mladý.
No a když se jich narovinu zeptáte: "Co s tím?! " Tak vám blekotají něco o užívání života dokud to jde. A o nakupování podpůrných prostředků. Ale na takové podprůměrné rady jsem moc chytrá. Nebo stará a zkušená?
kůže:
Nejdřív jsem si myslela, že hubnu a zaradovala jsem se! Bodejť by ne. To věčné pocení! Ty probdělé noci! Ty propady krevního tlaku, kdy nevíte zda vám došel v krvi cukr nebo estrogen! Ale vše to byla jen předčasná panika! To se mi jen po těle začala scvrkávat kůže.
Kdyby se mi srážela jen po těle! Tam ji mám docela dost a sesychá pomalu. Ale kůže začala pracovat i v obličeji. Ale tak nějak neorganizovaně. Některá se začala seskupovat do vrásek a jiná zase do povislých laloků a záhybů. A vypadá to, že se kolektivně domluvila a řítí se teď zemskou přitažlivostí dolů. Jediné plus, které jsem z celé situace stárnutí obličeje vytěžila je, že jsem začala vypadat víc naštvaně. A získala jsem zdarma respekt na první pohled. Někteří mě zcela neznámí lidé si o mě vytvořili dokonce názor, že jsem žena od rány.
tělo:
"Tělo je klec!" Říkám si ráno, když se probudím a zjistím, že mi nesedí tělo, které mám od narození. Jako bych se duchem vracela z planety nebe na planetu zemi. A v posteli na mě čeká mé roky opotřebované tělo. Pomalu se do něj nasoukám, jako do obnošeného kabátu, Pravá ruka, levá ruka a zapnu knoflíky. Spustím nohy na podlahu. Vykročím zkusmo po parketách. Nejdřív se postavit na obě nohy a narovnat záda. Lup, lup. Ozve se v páteři. A vykročím. Pravá noha, levá noha. Zapraská mi koleno, ozvou se bedra a propadnu se v pravé kyčli. Ale než dojdu do koupelny a zpět, vše se srovná. Bodejť by ne, když nemám na výběr! Dosud jsem se nedozvěděla o prodejně náhradních těl.
vnitřní svět:
Ale největší starosti mi dělá moje vlastní hlava. Ale ta mi je dělala celý život. Myšlenky o smyslu života. O rovnováze v životě. O tom, kam vkládat svou životní energii? Protože když jsme příliš orientováni na vnější svět, ten náš vnitřní svět trpí a volá o naši pozornost. A když se uzavřeme se svými myšlenkami do světa vnitřního, začne na nás dorážet zase ten vnější svět.
bytí:
A potom si vzpomenu na svou babičku. Jak sedí doma a přikládá polínka dříví do plamene v litinových kamnech. Sedí na nízké dřevěné stoličce a poslouchá s nepřítomným zasněným pohledem. Jako dítěti mi připadalo, že poslouchá ten neskutečný šrumec okolo sebe v kuchyni. Rozhovory, smích a výkřiky jejich dávno odrostlých dětí, které se časem proměnily v dospělé. Křik vnoučat, dupání nohou jak vybíhají a vbíhají z kuchyně ven a zvenku zase zpět do kuchyně. Dveře se otevírají a zavírají. Z chodby proudí do kuchyně studený vzduch. Někteří otcové a matky okřikují své ratolesti, aby nelítali. A zůstali buď venku, nebo uvnitř. A babička sedí u kamen a tiše naslouchá životu. Tomu svému vnitřnímu, který se odráží v plamenu ohně i tomu vnějšímu, který probíhá u ní doma v kuchyni.
Příspěvek byl vytvořen pro Blog.iDNES.cz
https://ilonaondrackova.blog.idnes.cz/
