Jedinou památkou moderní architektury v České republice, zapsané na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO je vila Tugendhat v Brně. Architekt Ludwig Mies van der Rohe vytvořil na přání Grety Tugendhat koncepci neohraničeného prostoru. Byl určen pro jejího manžela, který se děsil stísněného bydlení, které znal ze svého dětství.
Stavba začala roku 1929 a před Vánoci roku 1930 se Tugendhatovi s třemi dětmi přestěhovali. Žili zde do května roku 1938, kdy před hrozbou války odjeli do Švýcarska. V roce 1939 byla vila konfiskována gestapem. Po osvobození Brna, v dubnu 1945, přispěl k devastaci jezdecký oddíl maršála Malinovského. Od srpna 1945 do roku 1950 zde působila taneční škola a následně byl objekt převeden do vlastnictví státu, který zde zřídil rehabilitační středisko pro děti. V roce 1980 přešla vila do majetku města. První rekonstrukce proběhla v letech 1981-1985. 29. února 2012 byla vila Tugendhat po dvouleté obnově a restauraci slavnostně otevřena.
Branka je otevřena, zvvu vás na virtuální prohlídku.
Začneme v patře v ložnicích pro děti a dospělé.
Z terasy
je báječný pohled na Brno.
Sejděme o patro níž.
Vzorně seřazené vypínače.
Pod křídlem a
v knihovně leží perské koberce, vybírané podle původních fotografií, aby respektovaly dobové řešení interiérů. Vestavěná knihovna, zachovaná v původním stavu z dostatečně dlouhé dýhy, sahající od podlahy až ke stropu.
Replika jídelního stolu, vyrobená podle původní dokumentace. Stůl lze sestavit na 3 různé průměry. Nejmenší pro 6 osob, největší pro 16 osob. Za ním zaoblená příčka z ebenového dřeva.
Vila má ocelový nosný skelet s cihlovou výplní. Stropy jsou tvořeny soustavou různých vrstev, s největším podílem keramiky a zdiva. Nosné sloupy kotví v betonových patkách. V místech, kde prochází obytným prostorem, mají lesklý chromový kryt, v kuchyni jsou bíle lakované.
A jsme v nekonečném prostoru.
Vyjimečným kamenným prvkem v interiéru vily je onyxová příčka. Medově žlutá hornina s bílou kresbou, vytěžená v pohoří Atlas v tehdejším francouzském Maroku. Vzadu je vidět jediná plastika, která se ve vile nachází.
Chaise longue, lehátko v hlavním obytném prostoru je replikou původního kusu.
Vzadu je Špilas, tedy přesněji hrad Špilberk.
Zimní zahrada.
Mrkněme do oddělení „služebnictvo“. Přípravna jídel včetně výtahu.
Lednice a
zde se vařilo.
Hygienický koutek nebo spíš místnost.
Technické zázemí a vybavení domu bylo nadčasové. V suterénu byla prádelna, sušárna, sklad na nářadí, ovoce a zeleninu a zahradní nábytek. Pračka měla oddělenou ždímačku.
Dvě velká okna proti onyxové příčce a jídelnímu prostoru je možno pomocí elektromotorů spouštět až k podlaze pomoci elektromotorů. Systém je stále funkční.
Ve vile byl zaveden rozvod pitné vody a systém vzduchotechniky, což byla kombinace topení, ochlazování a zvlhčování. Zařízení fungovalo báječně. V létě jako chlazení a v zimě půl hodiny po otevření bylo uvnitř teplo.
Součástí zázemí byl trezor na odkládání kožichů a
také temná komora pro vášnivého fotografa Fritze Tugendhata.
Podíváme se na zahradu,
což ještě lépe vynikne z dronu.
Možná to někoho pobouří, ale na závěr focení jsem si představil, jak sedím na červeném lehátku, hledím na Brno a popíjím...
Vytvořit tento soubor fotek bylo možné pouze s pochopením a podporou pana Mgr. Petra Dvořáka, který vypomohl i s popisem, za což mu vřele děkuji.
