Proč jsou ti lidé tu kamenně chladní, tu křečovitě smutní, někteří až vystrašení?
Zahloubaná do překotných otázek a odpovědí nad chmurnými pasažéry ve vagónu jsem vystoupila na stanici Vyšehrad a rychle se přibližovala k mému pracovišti. Na prostranství, zmáčeném od letního deště, mne vítala nově instalovaná bílá skulptura. Zastavila jsem se a s pousmáním si ji prohlížela. Socha (z epoxidové pryskyřice, látky a acrylu) byla krásná. Něžná. A mokla jako já. Přistoupila jsem k patě vysokého piedestalu, na kterém se socha pokorně tyčila, abych na cedulce vyčetla jméno autora: Anja Luithle, název díla: Gilles. Obé mi nic neříkalo. Ani trochu mi to nevadilo.
Soustředěně jsem se dívala na tajemnou bílou sochu s bílou buřinkou a pochopila jsem, že jde o Pierota. Tedy, budu – li přesná, socha ztvárňovala jen Pierotův kostým s buřinkou. Uvnitř kostýmu bylo „vzduchové NIC“. „Co tím autorka sděluje?“
Pocity prázdnoty.
Ano, to bude ono!
Gilles (muž/žena) má i svěšené ruce, což mluvou těla znamená jakési odevzdání se. V tomto odevzdaném postoji Gilles kouká s kloboučkem nasazeném nad zátylkem tam, někam. Je sám, samojediný, opouštěný vším, čemu věřil. Jeho kostým je marným brněním proti útoku tyranie doby, která je rychlá, plná agresivity, složitých algoritmů, dezinformací, bludů a lží, současně nabubřelá zprávami o ufo a zkáze naší planety, o genderových politikách, o sexismu, je ziskuchtivá, nespravedlivá, smutná. Srdce soše nechce tlouci, protože se bojí zamilovat do nejistého, všemi směry nabízeného, katastrofického zítřka.
Ještě chvíli si užívám soukromé vteřiny pod sochou. „Už musíš, kancelář volá“, tepe mne odpovědnost. Sochu rychle telefonem vyfotím a poslušně utíkám do práce. Necítím se podobně jako Gilles. Přesto jsem docela překvapená nad křehkou nahodilostí - Gilles se zjevil v okamžiku, aby mi pomohl s odpovědí na ranní otázku, proč jsou lidé tu kamenně chladní, tu křečovitě smutní, někteří až vystrašení.
