Dnešní den začal úžasně. Ranní Dvojka, tedy Český rozhlas, ranní vysílání, se točil kolem vzpomínek na koncert Rolling Stones v Praze v roce 1990. Bohužel jsem neslyšela všechno, ale to jde napravit. Byla jsem tenkrát na mateřské s nejmladší dcerou a na koncert jsem nemohla, ani kdybych sehnala lístky. Ale i tak jsem si krásně zavzpomínala.
Odpoledne jsem si sedla k počítači a vyskočila na mě zpráva. Hlavní. A smutná. Zemřel pan Jiří Černý. A mně se, snad i pod dojmem toho ranního vysílání, vybavilo moje dospívání a "Dvanáct na houpačce". Vždyť on mi vlastně otevíral dveře do světa hudby. Sice jen populární, ale dobré. Dík Houpačce jsem se dozvídala o nových československých kapelách, časem i o těch zahraničních. Nebyla jsem jediná, kdo se těšil na den (byla to středa?), kdy bude Houpačka. A napjatě čekal, kdo vypadne a kdo se umístí.
Pár měsíců po srpnu 1968 v rámci normalizace Houpačku a další pořady s hudbou, která se mi líbila, soudruzi zakázali. Stejně jako Vesničky SOS a spoustu filmů a pořadů.
Jiřího Černého jsem uviděla až v listopadu 1989, na balkonu Melantrichu. A později se vrátil na Dvojku, myslím, že mu patřily pondělky. Mezi skladbami vzpomínal na své mládí, na sportovce, se kterými se potkal během své novinářské kariéry a překládal některé texty písniček. To pro mě, neznající angličtinu, bylo fajn. Konečně jsem věděla, o čem je v písni řeč. Měl nezaměnitelný hlas. A pokud někde moderoval, vyčníval. Vzhledově. A i tím, co říkal.
Bohužel, v rámci reorganizace vysílání byl "odejít", prý nevyhovoval věkovému složení posluchačů. Chápu, rozhlas potřebuje "širokou veřejnost" a ta poslouchá jinou muziku. Každý jsme nahraditelný, že.
Tak to je má vzpomínka. Na člověka, s kterým jsem se nikdy nepotkala, ale který mě hodně ovlivnil. A kterého jsem si vždycky vážila.
PS: Prosím, neberte tohle moje vzpomínání jako nekrolog, ty psát neumím.
