Eva z Vidně, Eva z Ameriky a Zuzana. Zuzana z Prahy. Jako děti spolu bydlely v jednom domě v malém městě uprostřed Hané.
„Jak to tehdy bylo? Cos dělala a jak ses tady sama měla?“ zeptala se Zuzany potichu Eva z Vídně.
Zuzana se zahleděla přes koruny jabloní někam daleko, daleko. Pak začala vyprávět.
…tehdy o prázdninách jsem seděla na naší jabloni v sadu, četla jsem si a jedla zelený jabka.Určitě se pamatujete, jak byly vždycky strašně kyselý. Čekala jsem, až se obě vrátíte od moře. Na návštěvu k nám přijeli Walter, Mayde a malá Mette Rasmussenovi z Dánska, co jsme se s nimi skamarádili rok předtím v Jugoslávii. Tak jsem musela z toho stromu slézt a jezdit po vlastech českých. No jo, bylo to fajn, ale stejně jsem se těšila zase domů a na to, jak si budeme spolu hrát, až přijedete od toho moře. Než Rasmusenovi odjeli, tak ten poslední večer si dospělí dlouho povídali a já jsem jim tehdy moc nerozuměla. Bavili se o politice a byli smutní. Walter varoval před ruskou armádou, tvrdil tehdy, že to dopadne s námi špatně. Měl, jak se ukázalo, pravdu.
No a pak jsem se jednou v noci probudila a všichni jsme poslouchali rádio a brečeli jsme. Přijeli Rusáci…Rusáci přijeli, ale vy, holky, jste se pořád nevracely.
Čekala jsem každý den, měla jsem jen svého kocoura a číst jsem už ani nemohla. Bylo mi smutno a úzko. Pak bylo září a začala škola. Tatínek mi řekl, že se už nevrátíte, že jste obě zůstaly s rodiči venku.
Nechtěla jsem jíst, nechtělo se mi žít. Ležela jsem čelem ke zdi, měla jsem horečku a táta poznal, že je zle. Tak mě poslali do ozdravovny. Přivezli mě tam o pár dnů později, než přijely ostatní děti. Byla jsem malá, hubená a nešťastná. Ačkoliv nás bylo na pokoji devět holek a já byla nejmenší, udělala mě vychovatelka vedoucí pokoje a kladla mi na srdce, že se musím o ostatní dobře starat. Děti v ozdravovně byly většinou ze sociálně slabých rodin a ozdravovna byla pro ně ráj. Ve škole jsem zase pomáhala dětem s češtinou a dějepisem. Prostě se mě snažili všichni zaměstnat a ono to pomáhalo. Tehdy jsem to nechápala, ale dnes vím, že to byla jediná možnost, jak mě z toho dostat. Abych se mohla starat o jiné děti a zapomněla na svoje trápení.
Paní učitelka mě měla ráda a dokonce mě posílala do svého bytu pro knížky. Cesta do vilky vedla přes park a paní učitelka v ní měla malý byt v podkroví. Když jsem tam byla vyslaná podruhé, odvážila jsem se nakukovat i do skříní a pamatuju si, že jsem si zkusila malý klobouček. Měla jsem kudrnaté vlasy, tak mi ten klobouček na nich nechtěl držet jako paní učitelce.
Pak mi asi po týdnu přišel balík z Dánska. Představte si, Rasmusenovi mi poslali dvě barbíny a k tomu hromadu oblečků! Celá ozdravovna si s nimi hrála, učitelky a vychovatelky si panenky půjčovaly a měly byste je vidět. Všechny holky, malé i velké, byly šťastné.
Když jsem se vrátila po dvou měsících domů, byl už konec listopadu. Jabloň neměla listí; nic překvapivého, když byl listopad, ale mě to zaskočilo. Nemohla jsem se v její koruně schovat…
Přibrala jsem dvě kila a brečela jsem už jen v noci. Pochopila jsem, že se vás nedočkám. Přestala jsem čekat a přestala jsem doufat…
Zuzana zvedla hlavu a utřela si oči.
„To jsem vůbec nevěděla,“ hlesla Eva z Ameriky a Eva z Vídně jen přikývla. Oběma tekly slzy a všechny tři pak jen tak seděly, držely se za ruce a bylo jim teskno. Pochopily, že jim ty ztracené roky nikdo nevrátí, že jim tehdy předčasně skončilo dětství. Ještě dlouho mohly všechny tři sedávat na staré jabloni a být jen tak spolu...
Dodnes mám husí kůži, kdykoli si na srpen 68 vzpomenu.
