Už budu asi vážně stará, často se totiž vracím do vzpomínrek na to, co bylo kdysi. Třeba tuhle jsem si, nevím proč, vzpomněla na to, jak jsme se přestěhovali do bytu v Podolí a chtěli se kamarádit se sousedy a byl u nás na návštěvě Jardův kolega, co bydlel asi dvě patra nad námi. On tam totiž v celém baráku nebydlel nikdo jiný, než Jardovi kolegové z práce, protože byty všichni dostali od svého zaměstnavatele. To tehdy nebylo nic neobvyklého. Zaměstnance si podniky snažily udržet a podnikové byty ze stabilizační výstavby, nebo jak se tomu říkalo, umožnily zaměstnancům bydlet a podnikům fungovat, protože byty se dostávaly za podpis na pracovní smlouvě s desetiletým závazkem.
No a ten kolega, co u nás byl, už ani nevím, jak se jmenoval, dejme tomu Konopásek, nebo tak nějak, vůbec nemohl pochopit, že už jsme manželé deset let a dítě máme jedno a normálně ho máme spolu. On byl ženatý potřetí a jeho žena podruhé a každý měl, mimo toho, co měli spolu, i nějaké děti z předchozích manželství. Oba se nám hrozně smáli, povídali, že do teď nikoho takového neznali a že jsme první, zřejmě pro ně úplný exoti a vypadalo to, jako že ne oni, ale my jsme ti, co vůbec nevědí nic o životě a jak si ho správně užít. Tak by mě zajímalo, jaké skóre asi tak mají dneska. Nebo snad radši ani ne.
Je tedy pravda, že po těch letech manželství už si občas lezeme na nervy, to asi je k pochopení. Jako třeba teď má manžel období, že vůbec nemluví, že by to bylo tím horkem? Nevím, taky jsme si tuhle trochu vyměnili názory, ale taky je možné, že mu není dobře a to pak není rozumné se o rozhovor s ním vůbec pokoušet. Dokonce si myslím, že si z toho udělal nějakou "soutěž", něco jako "Bobříka mlčení" a když si může večer odškrtnout, že na mě za celý den nejenom vůbec nepromluvil, ale ani si ode mě nevzal koláč nebo štrůdl, tak za to má body navíc. Že si tak pro sebe něco hraje, jako ten manžel v "Ženách v pokušení", když potají, místo toho, aby se čehokoliv při pohovoru v manželské poradně zúčastnil, radši zadržoval dech a počítal, jak dlouho to vydrží. No když ho to baví... Říkala jsem to tuhle v práci Ivě a ta se tomu smála jako blázen, něco takovýho totiž vůbec nezná. U nich doma je ten, kdo nemluví a je uražený vždycky jenom ona. No a taky jim to tak funguje, každý jsme nějaký, že? Já vždycky říkám: "co kus to originál'.
