„Garderobiérku, rekvizitářku a inspicientku,“ odvětila jsem pyšně.
„To zvládne každej, seženu za tebe nějakou studentku.“
Marně jsem mu vysvětlovala, co moje práce obnáší. Tvrdil, že sem tam jen něco přežehlím, občas něco poponesu, a to že není žádná práce.
Do Turecka jsem s ním nejela. Možná si víc lidí myslí, že práce v divadelním zákulisí je jen tak sem tam nějaké to poponesení, občas přežehlení a je vystaráno. Tak já vám tedy povím, zač je toho divadelní loket.
Když přijdu do divadla, nadechnu se zhluboka, vykasám si rukávy a nezastavím se, dokud z toho divadla zase neodejdu.
Často jsem v divadle první. Musím nachystat kostýmy do hry, kterou večer hrajeme. Máme v suterénu dvě šatny. Rozdělím kostýmy podle toho, kdo kterou šatnu obývá, to dá rozum. Jsou však i takové hry, kde je herců tolik, že by se do dvou našich šaten nevešli. V tom případě musím zabrat i místnost, která je normálně sálem a barem v jednom. Taková multifunkční místnost. A že se kolikrát u těch kostýmů zapotím! Víte, kolik váží kompletní vojenské mundúry pro devět herců? Hodně. (První sezónu jsem všechno tahala sama, teď už mám kolegyni, studentku Julii).
Po kostýmech přichází na řadu rekvizity. Nevěřili byste, co jich v každé hře je. Mraky. Každá rekvizita má své místo, a to je zákon. Kdyby byla jinde, je malér. Herec se spoléhá na to, že vletí do zákulisí, popadne rekvizitu a v mžiku je zase na jevišti. A to není jen tak!
Zákulisí je levé a pravé, z pohledu diváka, což se mi zpočátku dost pletlo.Pak máme levý a pravý portál, ty jsou blíž k jevišti. Stejně tak je jeviště r ozděleno na levou a pravou zadní část, levou a pravou přední část, střed a úplně vepředu je forbína. V našem divadle máme jednu specialitku, kterou na jiné scéně nenajdete. Je to takzvaný komín, což je sloup vzadu na jevišti. Tudíž i rekvizity musím dávat vlevo a vpravo od komína, případně dozadu za komín.
Některé kostýmy nejsou v šatně, ale musí být připraveny v zákulisí pro rychlé převleky.
Rekvizity, které patří na scénu, dávám na své místo, až je scéna kompletně postavená. Musím se dělit o čas s osvětlovačem Danem nebo Kryštofem. Některé rekvizity jsou pitné nebo jedlé, někdy hrají i živé kytky, a ty je třeba nezapomenout před představením koupit.
Když jsem přišla do divadla, naskočila jsem za jízdy do rozjetého vlaku. Dvanáct her, všechny byly kompletní a mou povinností bylo se je co nejrychleji naučit. Zpočátku mě mátlo, že v několika hrách hrají stejní herci. Naštěstí jsou herci moc hodní a od začátku mi pomáhali, což vlastně dělají dodnes. Vždycky je poprosím, aby si zkontrolovali, jestli mají všechno tam, kde to být má. Je to v jejich zájmu, protože na jevišti jsou oni.
Scéna je postavená, nasvícená, nazvučená a zařízená. Herci jsou v kostýmech a já si beru vysílačku. Z garderobiérky a rekvizitářky se stávám inspicientkou.
První, druhé, třetí zvonění. Diváci sedí v hledišti, herci jsou připraveni v zákulisí. Hra může začít…
Po prvním jednání musím přestavět scénu, uklidit všechno, co tam už být nemá, a naopak dodat to, co tam být má. Pak se zase stanu inspicientkou a odstartuji druhé jednání.
Když hra skončí, diváci i herci jdou domů. Já se vrhnu na uklízení rekvizit a kostýmů. Po některých hrách to vypadá jako po bitvě a já jdu často domů poslední. Venku před divadlem se nadechnu čerstvého vzduchu, a když čekám na noční tramvaj, dívám se na naše malé divadlo a těším se na další práci. Divadlo vás chytí a už nepustí…
