Od pěti let jsem měl velký vzor v o čtyři roky starším Jirkovi, který bydlel u dědy a babičky v zámku. Jak jsme se skamarádili si nepamatuji, ale první vzpomínka je z války, kdy jsme se vypravili na houby. Ke vstupu do lesa byla nutná povolenka, kterou jsme pochopitelně neměli. Přišli jsme k hájovně, kde hajný štípal dříví. Chtěl jsem se dát na útěk, ale Jirka mě zadržel, hajného jsme pozdravili a ten ani nezvedl hlavu. Zato já si ze strachu přičůrl trenýrky.
Houby a ryby byl hlavní cíl našich výprav do lesa a k řece. O prázdninách jsem nemohl dospat, čekal jsem, kdy Jirka zazvoní a kam se půjde. Dodnes se divím, že se rodiče o mě nebáli, naopak máti nám dávala chleba a konzervu od UNRY a mi jsme si pochutnávali na mase a zapíjeli vodou z potůčka. Po válce se lidé báli jít do lesů, protože němečtí zběhové se vraceli domů a tak bylo plno hub. Jirka sbíral jen malé hříbky, měl na ně plátěný pytlík a než je uložil, očistil je tak, že na nich nezůstalo ani smítko. Já nosil tašku a čištění se mi moc nedařilo.
Jednou matce v našem krámě někdo poradil, že z velkých hřibů se dají udělat výborné řízky a proto bych mohl nějaké přinést. Protože "komprďáků bylo dost, pojal jsem to velkoryse a naplnil jimi nejen tašku, ale i košili a tu jsem za rukávy táhl občas po zemi. Máti spráskla ruce, protože košile i hřiby vypadaly nevalně, ale nakonec řízky byly.
Na ryby jsme chodili k Trnávce a u mlýma v trávě jsme měli schované pytlácké náčiní. Byly to dlouhé lískové pruty s kouskem vlasce a háčkem. Na háček se napíchl luční koník a na "ťukačku" se chytali lelci a bělice. Jednou se nám podařilo z nástrahy rybáři, který nás honil "vyfouknout" velkou štiku. Jirkovi pěstouni ryby nejedli, a tak jsem úlovky domů nosil pod košilí. Aby se mamka nezlobila, snažil jsem se košili od krve vyprat, ale marně.
Když Jirkovi pěstouni zemřeli, příbuzní Jirku hned dali do vojenské školy, zmizel z našeho městečka a já si našel o pět let mladšího kluka a snad jsem byl i já pro něho vzor.
Měl jsem rok po vojně a Jirka přijel do našeho městečka. Rád jsem ho uviděl, ale následovalo zklamání. Měl hodnost kapitána kontrarozvědky a jen se chlubil, jak chodí za paničkama podřízených. Je to dávno a vždy, když čistím v lese houby, na Jirku si vzpomenu.
