Vážení čtenáři,
2. listopad je od nepaměti Památkou zesnulých, lidově Dušičky a snad ho ani v dnešní době nepřeválcoval halloween.
Každý z nás, ať už jsme mladí, mladí s dětmi a partnery, senioři, si v tento den, doufám, že nejen v tento den, připomínáme ty, kteří tvořili naši rodinu, naše nejbližší. Zesnulé rodiče, prarodiče, partnery, mnohdy i sourozence a v tom nejhorším případě vlastní děti. A nejen ty, ale i kamarády, přátele, spolupracovníky, spolužáky.
Lidé v hojném počtu proudí v tento čas na mnoho velkých či malých vesnických hřbitovů rozesetých po celé zemi. Občas někdo zavítá i na opuštěný hřbitov, zvláště pak ten židovský, kde jsou často poničené náhroby jako němí svědkové dávno již zašlé slávy. Ale i tam jsou přeci pohřbeni ti, jejichž láska patřila jejich dětem i rodičům. Vždy říkám, že nikdo nemá být zapomenut.
Dovolila jsem si do svého malého vzpomínání vsunout text, který již dávno uchovávám v archivu a se kterým se naprosto ztotožňuji.
Když zemřou rodiče, nic není jako dřív. Už nemůžeme být dětmi, ničí malou holčičkou, malým chlapcem.Všichni lidé, i když jsou dospělí, mají v sobě dítě, které chce být rodiči chráněno. Dokud jsou tady, cítíme jejich bezpodmínečnou lásku, kdykoliv je potřeba. Ale jakmile jsou pryč, už to není možné. Stáváme se sirotky a to je těžké bez ohledu na to, kolik nám je let. Život bude rázem těžší, protože jejich bezpodmínečná láska, starost a povzbuzení se vytratí a zůstaneme sami. Na všechno.
-neznámý autor-
Od léta jsem ještě plna bolesti a smutku nad ztrátou maminky a tak tento čas mi dává prostor se zamyslet nad životem nejen svým, ale celé naší rodiny. Bylo to poctivé žití, radost i žal a smutek, jak to k životu patří. Ale vše na této zemi má svůj začátek a svůj konec. Nic netrvá věčně, ani náš život.
Jsem ráda, že poslední měsíce s maminkou jsme si to užily, vzpomínaly, smály se a pak za tři dny konec. Odešla náhle, rychle, netrápila se a já si myslím, že tam nahoře vypráví vše svým rodičům a svému manželovi, kterého přežila o 36 let.
Sice už od 3. července nejsem dítě, ale svoje nejbližší budu nést ve svém srdci pokud budu chodit po tomto krásném světě a doufám, že to bude ještě za dlouho. I když, poslední slovo má vždy osud...
Krásný podzimní čas, íčkaři
