Snažím se na to za 41 let trvajícího manželství zvyknout, ale bohužel zjišťuji, že na to se zvyknout prostě nedá. (Kdo nezažil, nepochopí!)
Roky provizorní schody - „To nemá cenu přišroubovávat, když je budu natírat." (Kdy?) Žárovka místo lustru - „Já ten kryt přidělám." (Kdy?) Kapající kohoutek – „musím si přinést kleště" (Kdy?) ...a tak! A tak jsem do svých pětačtyřiceti let natírala, bílila, pokládala lina, sekala trávu... Neboť čekat, až to Packa udělá, mě drásalo. A nejvíc mě drásala památná věta mojí tchýně: „BUĎ RÁDA, ŽE NECHODÍ DO HOSPODY."
Ovšem pak jsem si řekla, že už teda né! Hodila jsem se do pohody a prostě až to udělá, tak to bude. No ale stane se, že přece jen kýbl přeteče. Například, když už fakt potřebuje vybílit kuchyně. Takže v pátek jsem pojala úmysl vybílit kuchyni a chodbu a v sobotu jsem to hodlala zrealizovat, neboť u mě naopak není nikdy od úmyslu k činu daleko. V sobotu ráno vlezu Pazourovi do dílničky, kde se hrabal v motocyklu a otázkou: „kolik barvy potřebuju na kuchyň a chodbu," jsem rozjela diskuzní příspěvek na téma „MYSLÍŠ, ŽE JE TO JENOM TAK?" „To musíš napřed vystěhovat, voškrabat, zasádrovat. Nemáš váleček, igelit, tmel! A jestli si myslíš, že teď hned, když si vzpomeneš, pudu bílit, tak na to zapomeň!"
Sedla jsem do auta, jela do takového obchodu, co se jmenuje „BARVY, LAKY“, koupila jsem barvu, váleček, igelit a takto vybavena jsem se vrátila na základnu. Z mamino skříně jsem vytáhla tepláky a už to lítalo. Když jsem vyndavala těch tisíc hrnků, skleniček, kuchařek, pamětních blbostí, co se vozí z každého vejletu kamkoliv, volala sestra Helena, jestli máme navařeno, že jede na návštěvu. Říkám „jojo, jen pojeď!" Když dorazila, strnula ve dveřích řkouc: „To si děláš srandu, že bílíš? (Řekla prdel, ale to se nehodí k uveřejnění). To jsem měla vědět!" Mami vytáhla další tepláky a pokračovaly jsme ve dvou. (Pazour v dílně dělal, že má strašně práce s motorkou).
Po poledni dorazila ještě sestra Barča na kafe. Mezi dveřmi řekla: „No to si děláte srandu, že bílíte! (Použila tedy stejné slovo, jako Helena). To jsem měla vědět!" A tak jsme bílily ve třech. Šlo nám to dost dobře od ruky a tak v mezičase, co nám to schlo, dostala Barča nápad zajet do bazaru (rozuměj vetešnictví) pro nějakou tu veteš. (Které mimochodem máme plnou půdu.) Od babi jsme dostaly tisícikorunu, a tak jsme se s chutí vydaly za dobrodružstvím. No, já tedy v nepřeberném množství všeho vyštrachala jen skvělý navíječ motouzu, ten se v domácnosti vždycky hodí, ovšem moje dvě sestry objevily plno skvělých věcí, takže jsme na zpáteční cestu vyrazily s autem narvaným až po střechu almárkami, stoly, židličkami a chvíli to vypadalo, že Helena bude muset jít pěšky, anebo ji přivážeme na střechu mým novým motouzovačem. Nakonec se teda mezi to harampádí vešla.
Po návratu jsme zjistily, že Pazour přidělal mezitím vypínače. To aby mohl říci, až se to bude hodit, že já si něco vymyslím a on to musí dodělat.
A co z toho plyne? KDYŽ MÁTE SKVĚLÝ SÉGRY, I S PROKRASTINAKEM SE DÁ ŽÍT!
(Kdo by nabyl dojmu, že je Pazour líný, tak se mýlí! Je hrozně pracovitej, ovšem dělá jen, co ho baví).
