Bylo nádherné srpnové ráno roku 2000, posledního roku století i tisíciletí. Toho dne jsem se vypravil časným ranním vlakem do Vídně. Měl jsem spoustu času, den jako by teprve začínal, sluníčko ještě moc nepálilo.
Po příjezdu na Praterstern jsem přemýšlel, kam se vydat nejdříve. Vybral jsem si jednu z linek S-bahnu a vystoupil hned na příští stanici Wien Mitte a odkud se dál vydal pěšky. Procházel jsem starou známou trasou, známou mi již od dětských let, kdy jsem jako chlapec do Vídně jezdíval s babičkou, která tam měla bratra. To bylo v letech šedesátých a tenkrát možné. Od počátku let devadesátých to bylo již zase možné. Mezitím to velmi dlouho možné nebylo. Alespoň ne pro běžné smrtelníky žijícími za ostnatými dráty socialistického Československa. K nim jsem patřil i já.
Vyšlápl jsem od Stadt Parku, přešel Stubenring, Dominikaner Bastei, dal se ulicí Post Gasse na Fleischmarkt a zabočil ulicí Rotenturmstrasse na Franz-Josefs-Kai k dunajskému kanálu. Zde v domě číslo 21 bydlel kdysi dávno můj Onkl Fryc, jak jsme mu všichni říkali. V okolí se mnohé za ty roky změnilo, ale ne zase až tolik. V blízkosti zůstal vyhlášený prodej italské zmrzliny s neonovým nápisem ITAL EIS, vedle vznikla nějaká nová banka. Vchod do domu číslo 21 zůstal však stejný se starými prosklenými dveřmi, v přízemí divadlo, jen trochu v jiné podobě jako tenkrát. Nápis ve vitríně vedle dveří oznamoval divadelní prázdniny a vyvěšen tam zůstal plakát upozorňující na představení, které zřejmě naposled hráli. Povšiml jsem si na něm jisté zajímavosti, že autorem hry byl Jaroslav Hašek. Dveře nebyly uzamčeny, vešel jsem tedy a hned ke mně zavanula vůně starého vídeňského činžáku, stejná jako tenkrát před mnoha lety. Téměř popaměti za rohem jsem našel výtah jako kdysi, stiskl knoflík pro 3. patro a vyjel jím nahoru.
V domě byl klid. Bylo ráno, prázdninový den. Všiml jsem si, že sousední byt měl stejnou jmenovku na dveřích jako tenkrát před lety. Přišel jsem tedy až ke dveřím bytu, ve kterém jsem strávil mnoho chlapeckých prázdninových dní, a v tu chvíli jsem byl velmi překvapen. Nečekal jsem samozřejmě, že by na dveřích byla ještě jmenovka strýce, ale co jsem tam uviděl, to mě opravdu velmi překvapilo. Na dveřích byla tabulka s nápisem: Hier ist ein Geisterschloss, tedy že by tam měl být zámek duchů. Pod ní bylo ještě dopsáno: Bitte, läuten!
Nutno podotknout, že Onkl Fryc byl náruživý kuřák a s tím bylo spojeno i to, že někdy velmi chraplavě kašlal. Nutno podotknout proto, že vzápětí, co jsem si přečetl onu tabulku na dveřích, se ozval téměř stejný chraplavý kašel odněkud z útrob tohoto zámku duchů. Ozval se duch mého strýce? Měl bych zazvonit, nebo zmizet co nejrychleji od tohoto bytu? I kdybych zazvonil, těžko bych asi někomu neznámému vysvětloval, že jsem přišel navštívit ducha mého strýce. Nebyl jsem si také jist, jestli bych němčinu zvládl natolik dobře. Nechal jsem to tedy jako nevyřešenou záhadu. Možná se jednalo o nějaký žert nového nájemníka bytu, ale přimělo mě to přinejmenším k tomu, abych na strýce a své pobyty zavzpomínal.
Odešel jsem od těch záhadných dveří, zpět dolů již nejel výtahem, ale sešel jsem schody pěšky. Za celou dobu v tomto domě jsem nepotkal ani živáčka. Venku jsem si koupil italskou zmrzlinu, chutnala mi stejně jako tenkrát před mnoha lety, sedl jsem na lavičku a na chvíli se zamyslel. Tak jsem se tedy neplánovaně po letech setkal s Onkl Frycem. Vlastně s jeho duchem.
