Prosluněné odpoledne končícího léta láká k procházce. Rekreační domek je na okraji osady, pak několik stavení starousedlíků postupně proměňovaných na rekreační objekty. Za cyklostezkou už je řeka s Rybí zátokou. V tom místě trčí balvan a kolem něj bývala hluboká voda. Místo s možností skákat z něj do vody po hlavě.
Kousek dál vedla přes řeku lávka z odlehčené kovové konstrukce. Byla provizorně vyspravována, kymácela se a houpala, ale pro pěší chůzi výrazně zkracovala trasu přes vodu k bývalému mlýnu. Ze strany od řeky byl pozemek příslušející k mlýnu oplocený a za ním své teritorium hlídal respekt budící až hrůzu nahánějící pes. Ale jen kolem plotu hlídal. Tam, kde už plot nebyl, asi končil i jeho rajón. Kolemjdoucí už jen s odstupem pozoroval. Nakonec i on se dal zkorumpovat piškotem.
Dále za mlýnskou strouhou už začínal zalesněný svah. Houby tam rostoucí byly většinou místními ignorovány, pokud to nebyly zrovna ty Praváky. Ostatní méně ceněné se daly nalézt i podél cesty, dokonce i přímo v zahradách.
Ale teprve až na úpatí toho svahu bylo to nejcennější. Studánka pod vyvěrajícím pramenem chladné, přírodní vody, vynikající chuti i kvality. Ta byla nepominutelným objektem při toulkách. A často i cílem, neboť doma ve městě byla voda značně nechutná.
Po přesunu přes lávku jsem ještě popošel pěšinou kolem plotu a počkal na ženu. Pes mě proštěkal, z povinnosti jemu dané k páníčkovi a pak zaujal polohu ležícího pozorovatele se zavřenýma očima. Přicházející žena se vyhýbala několika náletovým křovinám podél pěšiny, ale nedostatečně. Uviděl jsem, jak větvička ji švihla kolem hlavy a něco lesklého odletělo a zapadlo do trávy. Byla to náušnice s poškozenou pojistkou. Odnesení k opravě bylo dlouho plánováno, leč neuskutečněno, bohužel.
Viděl jsem i přesně kam ta náušnice dopadla. Tráva nebyla vysoká a už polosuchá od slunka. Hledám, hledám a nic nevidím. Tak oba do kolen a hledáme místečko po místečku. Pečlivě a dlouho, a stále nic nenalézáme. Tak opravovat už nebude co, smutně konstatujeme a vzdáváme se.
O několik týdnů později nás poctila návštěvou švagrová. A že si při té příležitosti nabere vody ze studánky. Nejen pro sebe, ale hlavně pro rybičky do akvária. Že jim taková voda prospívá daleko více než ta městská. A procházka po dobrém obědě je potřebná všem.
Šli jsme známou trasou a žena oznámila, že tady je to místo, kde přišla o náušnici. No tak ji hledejme, navrhla švagrová. Oponujeme, že jsme ji hledali už někdy před měsícem a potom ještě při cestě kolem a nikdy nic nenašli, že je to už zbytečné.
Ona však trvá na svém, že to zkusí. Popošla o dva kroky, potom úkrok stranou, rozhlédla se kolem, sehnula k zemi, zašmátrala rukou v trávě a vítězoslavně ukázala ztracenou a nyní nalezenou náušnici. Údiv nad zázrakem, jako z brakové knihovny, zázrak statisticky nepravděpodobný, se právě stal skutečným. Ona je fakt asi štěstěnou políbena. Pokud někdo v rodině někdy něco vyhrál, tak to byla právě ona.
Slova díků, ukončila doporučením k opravě té pojistky. Stalo se ihned po návratu domů. Oprava byla zřejmě pečlivě provedena. Pojistka drží a náušnice majitelce slouží spolehlivě dodnes.
