Když jsem byla malá, Vánoce byly úplně nejvíc nejlepší. Už od Mikuláše jsme doma pilovali koledy, starší sestra Lenka hrála na klavír, my ostatní – maminka, tatínek a já, jsme stáli kolem a zpívali. Měli jsme starý sešit s koledami, a ten jsme poctivě každoročně přezpívali. Čtyřhlasně! Tedy, aspoň si to myslím.
Tatínek měl na Vánoce jediný úkol. Opatřit stromek a pak ho usadit do stojanu. Stromek opatřil u svého pacienta hajného; tatínek byl prakticky abstinent, ovšem hajnému nemohl odmítnout nabízeného panáka. Pak šli spolu do stodoly a tatínek vzal první stromek, který uviděl. Pokaždé (pokaždé!) vybral sice nejvyšší, ale taky nejkřivější, případně nejplacatější z celé nabídky. Když jsme pátraly po příčině a zjistily, že výběr byl ovlivněn panákem, doporučily jsme tatínkovi, aby příště nejdřív vybíral, a pak teprve požil. Umístění do stojánku bylo taky velkou výzvou. Náš stojánek kdysi vyrobil dědeček. Kolem kmínku, do něhož se musel usadit stromek, poskakovali placatí a hezky barevní trpaslíci. Problém byl v nepatrném průměru dírky, do které se musel narvat stromek. Tatínek si sedl na stoličku a nožíkem pižlal kmen stromku tak dlouho, až z něj vyrobil tenoučkou nudličku, která se viklala v kmínku, a bylo nutné ji vycpat odřezky. Pro jistotu jsme stromek přivazovali k oknu, což se nám vždycky vyplatilo nejen kvůli stabilitě, ale taky kvůli útokům našeho kocoura.
S vánočním úklidem jsme to nepřeháněli. Nacpali jsme hromady knih do narvaných knihoven, utřeli prach a bylo to.
Jen jedny Vánoce byly jiné. Mně bylo dvacet, sestře Lence o sedm let víc a obě jsme byly těhotné. Na chlup stejně. Ona byla vdaná, já ne. Ženich se dostavil na Silvestra. Mně i sestře se narodily 14. a 15. srpna holčičky, ale to už není vánoční příběh.
Měli jsme vždycky veselé a krásné svátky…
Když byly moje děti malé, byly to úplně nejvíc nejlepší vánoce. Svátky pro mě nikdy neznamenaly stres, i když jsme se střídali se sousedy ve frontě na lego. Terezka i Kuba byly hodné a milé děti, a já se nepamatuju na žádné průšvihy. Poctivě jsme po Štědrém dnu navštěvovali moje i manželovy rodiče, přestože bydleli daleko. Pokaždé jsme se přejedli, protože obě babičky vařily skvěle. Měli jsme vždycky veselé a krásné svátky.
Poslední tři roky jsou pro mě Vánoce jiné. Po útěku od alkoholika druhého manžela jsem zůstala bez zázemí. První Vánoce jsem byla na obědě u Terezky a Štědrý večer pak sama v podnájmu. Nevadilo mi to; stačilo si vzpomenout na hrůzu posledních let…
Vloni jsem už měla nejen svůj milovaný byt, ale taky stromek, a mohla tak svým nejmilejším napéct a uvařit. Prosincové dny jsou věnované koncertům s naším smíšeným sborem Gaudium Praha, a hlavně jsou ve znamení slavné Rybovky, kterou zpíváme všude možně.
Vloni byly Vánoce taky úplně nejvíc nejlepší.
Na Štědrý den přišel na oběd můj syn Jakub a Terezčin starší syn a můj vnuk Mikuláš. Seděli proti mně u stolu a já jsem viděla, jak moc se oba podobají mému tátovi, obzvlášť Miky. Chytří, hezcí, vzdělaní, laskaví. Svět je v tomhle směru zcela v pořádku… Když odjeli na chalupu za zbytkem rodiny, zůstala jsem sama jen se svým kocourem Finnem. Měla jsem dost času na vzpomínky a bylo to moc hezké. Jsem ráda sama; je důležité umět být sám se sebou a mít se rád. Přede mnou se odvíjejí všechny ty krásné časy s rodiči, s dětmi, se všemi zvířátky, co mě v životě provázely. Je zajímavé, že nevzpomínám, jaké dárky jsem dostala a jaké komu nadělila, ale vždycky vzpomínám na to, co jsme spolu prožili.
Jsem sama jen večer na Štědrý den, jinak pořád někde zpívám, nebo jsem v divadle. Prosinec je měsíc bohatý na zážitky.
Silvestr je pro mě jen jeden z mnoha dnů, navíc večer hrajeme v divadle.
Na Nový rok se u mě na oběd sejdou moji milí, a to je taky úplně nejvíc nejlepší.
A to je tak všechno. Mějte se rádi, a taky mějte rádi sebe, radši se usmívejte, než mračte, zpívejte si (aspoň v koupelně) a hlavně buďte zdraví! To je totiž úplně nejvíc nejlepší.
