Zajímalo ji, co se děje se světem, přestože byl už úplně jiný než v době jejího mládí, kdy patřila mezi nejkrásnější české herečky. A nikdy nezahořkla, i když měla důvod.
Většina lidí si ji pamatuje jako šarmantní bělovlasou dámu, která se často objevovala v různých televizních pořadech pro pamětníky. Svou poslední filmovou roli ztvárnila ve snímku Pamětnice v roce 2009, ve stejném roce se objevila ve filmu Hodinu nevíš a o šest let dříve měla roli ve snímku Želary. V té době už ale prohlašovala, že s herectvím končí. „Už na to nemám. Kdyby šlo jen o to to odkecat, tak jo. Ale dostaňte mě v pořádku tam a zpátky. Načančejte mě, odličte mě. To všechno se musí a to už je na mě strašně moc,“ říkala režisérům a producentům, když jí ještě ve vysokém věku stále nabízeli práci. Zájem o ni byl, byla totiž prototypem krásně stárnoucí ženy. Noblesní, s bílými vlasy, lehce ironická, nehroutící se z toho, že už není filmovou kráskou, statečně snášející zdravotní trable.
Dříve narození a diváci, kteří si potrpí na staré filmy, ji ovšem znají jako okouzlující krasavici z éry prvorepublikových filmů. Herectví se věnovala už od dětství, pocházela u umělecké rodiny, žila v centru Prahy. V roce 1936 bylo v jejím světě vše zalité sluncem. Přihlásila se do konkursu na roli ve filmu Sextánka, režisér jí však místo toho nabídl hlavní roli ve snímku Světlo jeho očí. A byl to velký úspěch. Další role se jen hrnuly, i když šlo více méně o nenáročné filmy, jaké se v té době často točily. Velký úspěch měla její postava v komedii Muži nestárnou. Patřila mezi největší krasavice a muži se mohli přetrhnout, aby jim věnovala trošku pozornosti.
Jenže přišla válka. A Zita podobně jako její další kolegové a kolegyně chtěla pořád hrát. Natočila dva filmy, které byly namluveny německy a promítány v nacistickém Německu. Hrála tam pod jménem své babičky Maria von Buchlow.
Čeští diváci se jí za to po válce pomstili. Stejně jako proti Adině Mandlové, Lídě Baarové, Nataši Golové či Haně Vítové, které hrály v době německé okupace, se lidé obrátili i proti ní. Z oblíbených hereček náhle byly kolaborantky, zrádkyně. Co na tom, že za války lidé na jejich filmy klidně chodili?
Bylo jasné, že v poválečné kinematografii pro Zitu nebude místo. Příležitost dostaly kolegyně, které se s nacisty nezapletly a pokud ano, měly to štěstí, že se to nevědělo. Vdala se za Jerryho Krále, který pracoval v zahraničí a plánovali, že spolu odjedou do Indie. Československé úřady jí však nedovolily vycestovat. Zatímco její muž byl v cizině, usilovala o to, aby mohla odjet, ale přišel rok 1948, komunisté upevnili svou moc a pro ni to znamenalo, že sen o životě v cizině skončil. Místo cesty přišel rozvod.
Herečka Zita Kabátová ve filmu "Zlaté dno" z roku 1942. FOTO: ČTK
V rozhovorech později Zita Kabátová vzpomínala, že šlo o nejhorší období jejího života. Lidé se na ni dívali s despektem, neměla práci, neměla se čím živit, vystupovat veřejně měla zakázáno. Nakonec jí pomohli známí, kteří jí sehnali místo retušérky fotek a malířky na porcelán. Po rozvodu si však nechala jméno Králová a tak si časem našla i způsob jak se vrátit k milovanému herectví. Pod tím jménem začala jezdit na představení se zájezdovým divadlem. Šlo to do doby, než se do Prahy dostaly zprávy, že neznámá obyčejná herečka Králová, která vystupuje po vesnicích, je ve skutečnosti slavná Zita Kabátová. A měla s hraním zase konec.
V roce 1955 se seznámila s veslařem Jiřím Zavřelem. Ten měl za sebou vězení a práci v uranovém dole. Vzali se, narodil se jim syn. Zitě v té době bylo přes čtyřicet, mít první dítě v tom věku bylo tehdy raritou. Nakonec však manželství neskončilo dobře, Jiří Zavřel emigroval, Zita zůstala se synem v Praze.
Trvalo přes dvacet let, než zase dostala roli ve filmu. Šlo především o role epizodní, nijak významné. Ale to už ji netrápilo. Její život totiž naplňoval syn. „Mně to s ním strašně bavilo. Plenky a všechny ty věci. Najednou měl život smysl. Myslím, že díky němu jsem na světě tak dlouho a tak ráda. Mám čtyři vnoučata a to je důležitější, než všechny filmové role,“ řekla v rozhovoru pro magazín Ona DNES.
Když ji začaly trápit různé zdravotní potíže a přestala chodit, uchýlila se na oddělení dlouhodobě nemocných v pražské nemocnici v Motole. Často tam za ní chodili novináři a vyptávali se jí na dobu slavné předválečné filmové éry. Nevadilo jí to, naopak, takhle odpovídala na otázky:
„Byla jsem štramanda, co?“
„A koukejte na ty odvážné šaty. Ty stály majlant.“
„Ale my jsme si je navzájem s kolegyněmi půjčovaly, jen se to vždy muselo dělat tak, aby to nikdo nepoznal. Tehdy si lidé oblečení více vážili.“
Návštěv se vyptávala na to, co se děje ve světě, chtěla si povídat o tom, co viděla a slyšela v televizi, sledovala zprávy.
Návštěvám, které jí gratulovaly k devadesátým devátým narozeninám, říkala: „Tak zase za rok, jo?“
Zemřela krátce po nich.
