"Nechci děti, nechci rozšiřovat náš rod," oznámila mi kdysi dcera, a tak jsem se smířila s tím, že babičkou nebudu. Ale člověk se léty mění, a jednoho dne přišla fotografie mé zaoblené dcery a já pochopila, že budu babičkou. Dcera si to nakonec rozmyslela a ve svých 43 letech se jí narodila dcera Nikki.
Byl to pro nás se sestrou obrovský zážitek. Začaly jsme se připravovat na nastávající role. Dcera nás obě nazývá babičkami a my se těšíme, až Nikki bude trávit nějaký čas u nás v Čechách. Těšíme se, až bude vedle švédštiny mluvit česky (a my švédsky). Budeme se navzájem opravovat.
Naučíme ji milovat Čechy, český jazyk a naše tradice. Těšíme se, až se budeme spolu toulat po Čechách a ukazovat naše krásná místa.
Zatím se vracíme k pletení a háčkování, které jsme kdysi zkoušely, a pak po celý život odložily „na jindy“.
Je to fajn, když je člověk starší a může vnoučeti dát to nejlepší, co v něm je. Nebo se aspoň o to pokusit.
