Strach ze změn a novinek se nazývá neofobie. Psychologové znají i výraz potravinová neofobie. Existují totiž lidé, kteří úzkostlivě konzumují stále stejná jídla a cokoli, co neznají, odmítají. Někdy takový postoj může v rodinách docela komplikovat vztahy.
„Kdykoli uvařím něco nového, muž je naštvaný. Kdyby bylo na něm, tak dělám pořád jen řízky, čočku s párkem a klasické polévky jako je vývar nebo bramboračka. Moučník neuznává jiný než štrůdl. Také mám ráda českou klasiku, ale co je moc to je moc. A čím je starší, je to horší. Odmítá jakékoli změny, stačí, když koupím jinou značku kafe a hned hudruje,“ vypráví sedmdesátiletá Helena.
Její vnučka nedávno slavila narozeniny a pozvala rodinu do asijské restaurace. „Já jsem tam byla nadšená. Měli jsme na stole různé druhy jídla, navzájem jsme si je zkoušeli, dávali do mističek, vyptávala jsem se na ty chutě, vůně. Josef seděl, pomalu jedl polévku – jediný pokrm, který byl ochoten vložit do úst – pak misku odstrčil a řekl, že se s mým vývarem nedá srovnat. Neberu to jako poctu, protože vnučka byla smutná, ostatní se tvářili rozpačitě,“ líčí.
„Neofobie, tedy nepřekonatelná hrůza ze všeho neznámého umí zkomplikovat život a projevuje se různými způsoby. Někdo má obavy z jakékoli změny, v někom vzbuzuje nejistotu změna jen v určité oblasti života,“ říká psycholog Daniel Block.
„Když jde o způsob stravování, někdy je za obavami ze změn jen obyčejná lenost, neochota se v něčem omezit, přijmout něco nového. Mnoho lidí se stravuje stále stejně, nevhodně, ale je to jen z nedostatku vůle, ochoty něco změnit,“ upozornila lékařka Kateřina Cajthamlová.
Obavy z jídla, které neznáme, mají nejčastěji děti a starší lidé. Právě u dětí je potravinová neofobie dost častá. Vnouček přijde na návštěvu k prarodičům, dostane něco na talíř a je to tady:
„Proč nepapáš?“
„Tohle nejím.“
„No tak to zkus a když ti nebude chutnat, jíst to pak nemusíš.“
„Nezkusím.“
A teď babo raď. Je to jen rozmazlený vybíravý holomek, který zkouší, co mu projde nebo má opravdu problém a je nesmyslné ho nutit, aby jedlo něco, co ho odpuzuje?
„Vím, že to někomu může připadat divné, ale čím jsem starší, tím fádnější je moje strava. Vůbec nemám chuť zkoušet něco nového. Když si koupím něco co neznám, nechutná mi to. Dříve jsem taková nebyla, ale mám pocit, že s věkem mi ubývají chutě a vlastně jím stále to samé, obyčejné věci jako rohlík se sýrem a vůbec nemám chuť experimentovat,“ říká jednaosmdesátiletá Vlasta, která žije sama.
Souběžně s tím, jak rychle a výrazně se svět mění, je před lidi kladeno mnohem více výzev a možností než tomu kdy jindy bylo. Dříve narození někdy s nostalgií vzpomínají na dobu, kdy samoobsluhy byly poloprázdné a sehnat něco, z čeho se dalo chutně uvařit, byl nadlidský výkon. Vzpomínají na tu dobu v dobrém, život jim tehdy připadal jednodušší. Což v jiných vyvolává nepochopení, úžas, až zlost. Oponují ve smyslu: Jak může někdo říkat, že bylo lepší, když existovaly jen rohlíky a dva druhy chleba?
Každopádně je přístup k jídlu a novinkám v oblasti stravování jednou z ukázek, jak rozdílní lidé jsou a také důkazem, že je není možné škatulkovat podle věku. Protože stejně jako některé dítě jí dokola jen špagety s kečupem, jiné s radostí na dovolené zkouší ryby, olivy a mušle. A stejné je to se seniory. Zatímco někomu udělá radost, když ho vezmeme do řecké restaurace, jiný by se tam ničeho ani nedotkl a snil by o svíčkové.
