„Mami, nechceš s námi jít v neděli na oběd?“
„Ne, už něco mám.“
„A co máš?“
„To je snad moje věc.“
Po týdnu:
„Hele, brácho, máma si stěžovala, že jí vůbec nevoláš, že za ní nejezdíš. Co by ti to udělalo, kdyby ses jí víc věnoval? Proč jí aspoň nezavoláš?“
„Cože? Vždyť jsme ji zvali v neděli na oběd. Říkala, že něco má.“
„Hm, tak to je jasné. Byla naštvaná, že jste minulou neděli byli na obědě u Marty. Však víš, jaké mají vztahy…“
Marta je sestra dotyčné, o které je řeč. Od dětství mezi nimi panuje napjatá atmosféra. Zatímco dříve srovnávaly, která dostala hezčí panenku, nyní soupeří v tom, které rodina věnuje větší přízeň.
„Jejich vztahy jsou toxické pro celou rodinu. Dovedou do sebe tak rýpat, až zkazí atmosféru, otráví všechny přítomné. Proto jsem zavedl systém, že se stýkám buď s jednou nebo s druhou, nikdy je nedávám dohromady,“ popisuje padesátiletý Tomáš svůj vztah k matce a tetě. A pokračuje: „Tetu mám rád, je vdova, děti nemá, chceme ji se ženou trochu rozveselovat. Ale zpravidla stejně vždy začne zarývat na mámu. Nedivím se, s mámou je těžko vyjít. Její nejoblíbenější činností je zarývat na Martu.“
Naposledy dámy ztropily v rodině rozruch poté, co obě nezávisle na sobě rozeslaly příbuzným foto z hrobu babičky s kritikou jedna druhé za to, že nekoupila dostatečně honosný věnec. „Ony si jsou schopny posílat účtenky dokazující, za kolik která koupila kytky na hrob a tím dokazovat své kvality ostatním. Je s nimi k nevydržení a ve finále se kvůli nim pohádá vždy celá rodina,“ uzavírá vyprávění Tomáš.
Toxický člen rodiny je pořádné nadělení. Jedním z jeho typických rysů je, že umí nenápadně vyčítat různé věci, takže nakonec v člověku vyvolá pocit viny za to, co vůbec neudělal. Člověku je líto, že mu ublížil, i když mu ve skutečnosti vůbec neublížil.
Většina lidí si pod pojmem týrání představuje fyzické napadání, ale ve skutečnosti v mnoha rodinách dochází k týraní mnohem rafinovanějšímu, dlouhodobému, neřešenému. A je jedno, jestli jde o vztah mezi partnery nebo třeba mezi matkou a jejími dospělými dětmi.
Psycholog Aleš Neusar popisuje toxický vztah takto: „Toxicita se projevuje často mnohem jemnějšími formami týrání a přitom velmi hlubokými. Proto také může být obtížné si jí vůbec všimnout. Může se projevovat pohrdáním, hezkým chováním pouze za něco, nerespektem k našim hranicím, pomluvami, ponižováním, mlčením, nereagováním, lhaním, ničením věcí, zastrašováním, vyhrožováním, nálepkováním, že jsme vadní, že patříme do blázince, manipulací, naváděním dětí proti nám, odebíráním peněz na domácnost. Možností a forem je nepřeberně mnoho.“
Říká se, že vítězstvím nad toxickými lidmi je už to, že si jejich jedovatost dokážeme uvědomit a pojmenovat ji. Dalším krokem je odstranit je ze svých životů. Což je obtížné, občas nemožné, pokud se jedná o blízké příbuzné.
„Když vám ničí život žena, můžete se rozvést. Když vám ho ničí matka, máte to na celý život,“ říká pětačtyřicetiletý David, jehož máma neustále kritizuje jeho partnerku. „Deset let slyším, že mám takzvaně na víc, že partnerka nemá vysokou školu, že neumí vařit, že nemá vkus, já nevím co všechno podle mé matky nemá a měla by mít, ale je to únavné a vyčerpávající. Každá návštěva skončila trapasem. Máma vzdychala, vrhala na mě útrpné pohledy a při loučení mě objala a před partnerkou mi řekla, že je jí líto, že jsem si zkazil život. No tak jsme tam společně přestali chodit. Navštěvoval jsem mámu sám. Ryla do mě dál. Tak jsem tam chodit přestal. Vypráví všem příbuzným a známým, že na ní kašlu. Oni jí věří, protože nevědí, jak mi dovede otravovat život. Před cizími lidmi je milá, příjemná, usměvavá. Nikdo by nevěřil, co dovede, jak se vyžívá v tom, když někomu z rodiny může slovně ublížit,“ vypráví.
Podobného jednání se velmi často dopouštějí ženy – matky dospělých dětí. Mnohdy proto, že se cítí být upozaděny poté, co se potomci osamostatnili, založili rodiny. Někdy tím dávají nespokojenost s vlastním životem, když se cítí být osamělé nebo je něco trápí.
Toxičtí zpravidla nebývají lidé, kteří mají své koníčky, zájmy, zajímavou práci a skutečné přátele, se kterými tráví volný čas. Jedovatost totiž velmi často pramení z nudy a z pocitu nenaplněného života. A když nás pohltí, je už pak dost těžké se jí zbavit. Jedním z jejích typických rysů totiž je, že o ní její nositel vůbec nemá tušení.
