Někdo jásá nad každou příležitostí naučit se něco nového. Chodí do různých kroužků, kurzů, když zestárne, chodí na univerzitu třetího věku a různé přednášky pro seniory. Někdo naopak při představě, že má znovu zasednou do lavice, omdlévá zděšením.
Typickým příkladem jsou dva bratři z Prahy, oba jsou v penzi, oba jsou ve věku kolem sedmdesátky.
„Nedovedu si představit, že bych se neučil něco nového. Hned když začal ten boom chytrých telefonů a všeho okolo, začal jsem se s nimi učit zacházet. Takže se teď nehroutím z toho, že si mám stáhnout do mobilu internetové bankovnictví, různé aplikace, prostě to umím. Chodím na přednášky určené pro dříve narozené na univerzitě třetího věku, dělám on line kurzy němčiny, to abych ji nezapomněl. A také jsem se před časem přihlásil do kurzu první pomoci, kterou pořádal Červený kříž. Naučil jsem se tam hodně užitečných věcí, které se mohou hodit,“ vypráví Jiří.
Jeho bratr Ivan má přesně opačný způsob trávení života v penzi. „Celý život jsem pracoval, teď chci odpočívat a rozhodně nemíním někde vysedávat a učit se. K čemu? Vždyť je mi sedmdesát, jak dlouho tady budu? Dejte pokoj s přednáškami a kurzy, lidi našeho věku tam stejně chodí jen proto, aby nebyli sami, aby si ženské poklábosily a maximálně se tam snaží ulovit nějakého chlapa,“ říká.
Na jedné straně v minulých letech vznikla obrovská nabídka možností, jak se lidé vyššího věku mohou vzdělávat, doplňovat si znalosti. Na straně druhé se zdá, že my Češi na tom v tomto směru moc dobře nejsme. Jaký je náš vztah ke vzdělávání se ve vyšším věku zkoumali autoři průzkum Češi a dlouhý život, který si zadala NN Životní pojišťovna. Vyplynulo ze něj, že přípravu na stáří si s celoživotním učením spojuje jen velmi málo lidí. Přitom právě potřeba se stále něco nového dozvídat a učit se je jeden z předpokladu spokojeného a kvalitního stárnutí.
Jen šest procent Čechů uvedlo, že stále hledají příležitost učit se něco nového. Padesát devět procent tvrdí, že spíše ano, zbytek, že spíše ne a ne.
V posledních třech letech aktivně investovalo peníze do svého seberozvoje jen sedm procent Čechů, dvacet osm procent spíše ano. Dvacet jedna procent v průzkumu uvedlo, že ne, zbývajících čtyřicet čtyři procent, že spíše ne.
„Češi mají tendenci vystudovat vysokou školu, to je pro ně důležité, ale tím to končí. Mnohým ani tak nezáleží na tom, co studují, ale hlavně, aby nějakou vysokou školu měli,“ říká psycholog Tomáš Vašák.
„U nás je ještě stále zakořeněn pohled na stárnutí spíše jako na nezvratný proces úpadku než jako na období moudrosti a času na to, co nás zajímá. A to je v době, kdy se život prodlužuje, škoda,“ upozorňuje Michal Korejs, ředitel produktového vývoje NN Životní pojišťovny, který se zajímá o jevy spojené se stárnutím populace.
Zdá se, že co se týká vztahu k celoživotnímu vzdělávání, je česká společnost dost rozdělená. Část lidí s nadšením využívá všechny současné možnosti, ať už jde o různé on line kurzy či už zmíněné vzdělávání pro lidi vyššího věku. Ostatní zastávají názor, že už vystudovali kdysi nebo se vyučili a to jim přece stačí. Potíž je, když tak odlišný pohled na vzdělání mají lidé žijící v páru.
„Moje žena nechápe, proč chodím na přednášky, tvrdí, že je to proto, že nechci být s ní, že mi asi leze na nervy. Pokaždé, když někam jdu, je uražená. Dokonce mě jednou špehovala, zda opravdu jdu na nedalekou vysokou školu na večerní přednášku. Tak přiznávám, že mi to zalichotilo, možná si myslela, že jdu na rande. Ale já opravdu chodím do školy. I když, děvčat je tam víc, než nás chlapců, takže randit bych skutečně mohl. Tedy, děvčat, kterým je sedmdesát a víc stejně jako mně,“ vypráví třiasedmdesátiletý Stanislav z Ostravy.
Takže, milé dámy a pánové, až vaši partneři a partnerky v penzi vyrazí do školy, nekritizujte je, ale obezřetní buďte. Vzdělávání ve vysokém věku je teď v módě a je to příležitost, jak se potkat se zajímavými lidmi. Takže ono z toho nakonec nějaké to rande opravdu být může. Protože je rozhodně zajímavější holka nebo kluk, kteří se zajímají o historii či jazyky, než holka nebo kluk, kteří sedí doma a koukají na televizi, to platí ve třiceti stejně jako v sedmdesáti.
