Táta tvrdil, že u ženské je humor pro dlouhodobé soužití důležitější než třeba kuchyňská dovednost. „Vařit se časem naučí, nebo si přinejhorším chlap zvykne, ale když je sucharovitá, vemte nohy na ramena,“ nabádal nás. Prověření potenciální tchýně pak doporučoval proto, že dcery prý velice často dokráčejí do věrné povahové kopie svých matek. „Pokud vás při prvním pozvání na oběd hned u polívky milostivá paní matinka se zdviženým obočím podrobí výslechu na téma, jak si vlastně představujete život, je vysoce pravděpodobné, že za pár let budete mít doma podobnou kádrovou referentku.“
Radami milovaného tatínka, dej mu Pánbůh věčné nebe, jsem se vždy řídil a určitě jsem neprohloupil. U téhle bych ale měl drobnou reklamaci. Brácha Honza a já jsme sice byli upozorněni na nebezpečí nedostatku smyslu pro humor u žen a dívek, nikoli však na riziko jeho přebytku. Na to taťka jaksi zapomněl. Přitom se jedná o věc nesmírně závažnou, řekl bych až život ohrožující. Vím, o čem mluvím, znám totiž Chechťunu.
Chechťuna neboli Jitka je manželka kamaráda Aleše a je to naprosto unikátní stvoření. Má hypertrofovaný čili zbytnělý smysl pro humor. Pusu neustále roztaženou v úsměvu, co chvíli, záchvat nadšeného zachechtání, mozek vždy připravený k vymejšlení, fórů, recesí a ptákovin. Je typickou představitelkou toho, co se dříve psávalo do posudků, tedy konstatování „Oblíben v kolektivu pro svou veselou povahu“. V našem kolektivu fakt oblíbena je, což ovšem právě jejího chotě Aldu občas trochu udivuje: „Pánové, pro vás je to jen príma zábavička, jenže já to mám furt, furt, furt! To už je na palici, ona je prostě posedlá děláním srandiček za všech okolností. Třeba dneska ráno mi k snídani dala bábovku, ve který byly zapečený kombinačky. Prej abych konečně už opravil ty kapající kohoutky v koupelně. Anebo minulej tejden. Zavolala mi do práce, zvedl to kolega a ona mu řekla, ať mi vyřídí, že už se na mě nezlobí za to, že si každej večer chodím na záchod číst pornografické časopisy.“
Chechťuna je prostě bezva. Nutíme Aldu, ať nám vypráví o dalších jejích srandapočinech. A tak se například dozvídáme, že když měl Aleš nedávno u sebe doma seznamovací návštěvu se svým budoucím obchodním partnerem a jeho ženou, ona najednou vylezla z kuchyně v teplákách a s natáčkami na hlavě a pronesla: „Brouku, to je ten pán, jak jsi o něm říkal, že když zapomene vynést odpadky, tak ho manželka potrestá hodinovým klečením v koutě?“ Nebo to, že se Chechťuna nedávno poněkud opila na babinci s kamarádkami a zavolala Alešovi, ať si ji přijde vyzvednout do vinárny. „No a když jsem jí vedl domů, zastavovala každýho chodce a vysvětlovala mu, že jsem tak mizernej chlap, až se jeho žena musela dát na chlast.“ My se skvěle bavíme, ale Alešek smutně pokračuje: „Vona si prostě nedá pokoj. Přijdu v noci z práce, hladovej jak herec, ale v lednici najdu lísteček, že ji nemám budit a že večeři si musím zasloužit bojovou hrou. Takže půl hodiny oblejzám byt a hledám lístečky s pokyny, kde je další instrukce, až nakonec najdu kastról s rizotem v prádelníku za podprsenkama.“ Řveme smíchy, nicméně taky v hloubi duše tak trochu s Alešem soucítíme. Ostatně, sami jsme nedávno osobně zažili občasnou krutost Chechťuninýho totálního žertování. Hráli jsme mariáš, Alda nahlásil červenou stovku a navíc dal kontraflek. Atmosféra byla doslova nabita očekáváním, když vtom se ona k němu naklonila, pohladila ho po hlavičce a sladkým hláskem naivky pronesla: „Miláčku, myslíš, že tu stovku vyhraješ, když ti chybí trumfová desítka, spodek a devítka a nemáš vůbec žádné žaludy?“ Myslím, že kdyby Alešek svou Jitunku tak nemiloval, odvlekl by ji tenkrát za vlasy k nedaleké Vltavě a tam ji nalámal rackům.
Tak, milé děti, zazvonil zvonec a tohohle fejetonu je konec! Princezna Chechťuna dál vymýšlí své fóry a ptákoviny, princ Alda dál hledá kastrůlky s večeří a vysvětluje kolegům, že sprosté časopisy na záchod číst nechodí. Jen si možná občas v duchu posteskne: Jojo, sranda je kořením života, ale zkuste sníst najednou kilo pepře!“
