Tři páry očí se v ten okamžik zabodávají do Vildovy tváře. Za našeho souhlasného mručení vyslovuje Bedřich sérii zásadních otázek: „Jáák jako nuly? Co to tady meleš, Vilasi? Co tím jako hodláš naznačit?“ Martin se nabroušeně připojuje: „To nám jako chceš nadávat nebo co?“ Já sice mlčím, ale jsem taky dost dotčenej. Okamžitě mi totiž bleskne vzpomínka, že lidskou nulou mě naposled nazvala ta stará čarodějnice bývalá tchýně u rozvodového řízení s její dcerou Zuzanou, a že se mi to tenkrát taky vůbec nelíbilo.
„Klídek, pánové,“ chlácholí nás rychle Vilda a klacíkem postrkuje oharky zpátky do ohniště. „Myslím to takhle. Dneska jsme staří páprdové a můžeme si dělat životní inventuru. Vzpomenout si na to, jaký jsme každej měli plány, ambice a touhy, jaký jsme každej chtěli zanechat stopy v dějinách lidstva. A s rukou na srdci si přiznat, že jsme z toho splnili akorát tak velký kulový. Třeba já. Od dětství jsem u nás na vsi vášnivě hrál s ochotníkama divadlo, sousedi mi neřekli jinak, než ten náš národní umělec. Ve třinácti jsem vyhrál v Postoloprtech recitační soutěž a okresní noviny tenkrát napsaly, jakej jsem to ale roztomilej talentovanej pionýr. Takže jsem se rozhodl, že budu velikým hercem, ne-li přímo zářivou hollywoodskou hvězdou. Něčím jako John Wayne. No a sami víte, jak to dopadlo. Celej život jsem právě v těch Postoloprtech na nádraží zvedal výpravčickou plácačku a salutoval vlakům. Sice s nonšalancí Johna Wayna, ale toho si lidstvo na peróně jaksi nevšímalo. Celý moje herectví se scvrklo na to, že dneska každej večer předstírám živej zájem o všechny ty drby a pověsti, co nosí domů moje Milada.“
Tak tohle byl silnej a hluboce lidskej projev. „Máš pravdu, Vilasi, jsem asi opravdu taky jen taková obyčejná nula,“ pronáší po chvilce zadumaného ticha Martin. „Já zase chtěl bejt slavným archeologem. Něco jako Heinrich Schliemann, co našel Tróju. Každý prázdniny jsem jezdil na brigádu na výkopy, hltal spoustu knížek, a když máma rozbila někej hrnek nebo talíř, hned jsem ho slepoval. Představoval jsem si, jak jednou bude na našem baráku deska s nápisem, že tady se narodil objevitel Atlantidy. Chodily by tam zahraniční výpravy, Japonci by to fotili, šéf akademie věd by tam měl vždycky na mý narozky projev ke skupině brejlatých vědců, no prostě paráda. No a místo toho jsem čtyřicet let učil znuděný puberťáky osmých a devátých ročníků základní školy dějepis. A když jsem jim vykládal o velikém Schliemannovi, většinou otráveně zívali.“
„No jo, je to tak,“ bere si slovo Beďan. „Já měl bejt vynikající světovej fotbalista. Všichni to říkali a já o tom byl naprosto přesvědčenej. Představte si například, že když jsem hrál okresní přebor mladšího dorostu za Horní Kozlany, tak jsem v jenom zápase proti Břinkovicím dal osm gólů. O tom se tenkrát hodně mluvilo, chlapi v hospodě poplácávali mého tátu po ramenou a říkali mu, že má doma nového Pepiho Bicana, ne-li přímo Pelého. Já byl pyšnej, fotbal jsem doslova žral. Vylepil jsem si pokojíček plakátky a kopačky jsem si bral tajně s sebou do postele. Pak ale najednou se všechno tak nějak postupně zmotalo, v jednadvaceti letech už jsem vážil sto deset kilo, dělal jsem kuchaře v závodní jídelně a měl Jitku v jiném stavu.“
Cítím, že teď jsem na řadě já. Taky bych měl Vilasovi, Beďanovi a Martinovi povyprávět, kterak mi život vynuloval mladické touhy. Jenže to má háček, já si na žádné zaboha nemůžu vzpomenout. Vybavuju si, že jsem vlastně nad ostatními pořádně vyniknul jen jednou, totiž když jsme s partou kluků závodili, kdo dočůrá vejš na zeď Čapkovic stodoly. Na tom se samozřejmě životní plány vybudovat nedají. Asi jsem se jako lidská nula už narodil. Jenže jak se z toho vylhat? Takže najednou sám sebe slyším, jak říkám: „Žádnej smutek hoši. Pokud vím, nula je v matematice jedno z nejdůležitějších čísel. Pojďme radši dovnitř do chalupy, zahrajeme si Člověče, nezlob se, a já vás v něm tak vynuluju, že vám všechny ty vaše prosraný životní ambice budou připadat úplně bezvýznamný!“
