Sobotní večer, stojím "na štaflu" na Václavském náměstí. Je nás tu možná osm nebo deset taxíkářů a všichni čekáme na zákazníky. Pomalu budou končit kina a divadla a my se snad všichni rozjedeme do všech koutů Prahy.
Konečně. Po delším čekání na mě přišla řada a odvážím mladého muže do Hloubětína. Je docela nemluvný, a tak se po chvilce sama snažím o rozhovor. Ptám se, jestli byl v kině a na čem. Přece jen se rozhovořil, ale začal o tom, že byl sám a že to vlastně nemá cenu, když není s kým jít. Byl tak divně smutný, a tak se ptám, jak je možné, že takový pěkný mládenec je bez děvčete. Možná, že na tuhle otázku čekal, protože začal vyprávět.
Měl dívku, byli spolu tři roky, měli se moc rádi, dokonce plánovali svatbu, ale něco se stalo a teď je dva měsíce sám a už ani žít ho nebaví. "Ona Jájina není z Prahy, bydlí v jedné vesnici u Kokořína, ale tady pracovala a denně dojížděla. Jenomže teď si našla práci tam u nich a když jsem jí řekl, že bych z Prahy nešel a buď já nebo ten hotel, kde dělá recepční, byla hned rozhodnutá. A tak jsem se zasekl a ona také. Věřil jsem, že se ozve, že mi zavolá, ale neozvala."
Zeptala jsem se, proč se tedy nesnažil sám. "Oni telefon nemají a v kterém hotelu pracuje ani nevím." Já na to: "A kde bydlí, to víte?"
"No, samozřejmě, vždyť jsme spolu bydleli o víkendech v domku jejích rodičů."
"A proč za ní tedy nejedete?" A on, že se teď už bojí, že má jiného. Ale pak se zeptal, jestli bych ho tam
hned teď zavezla. Už bylo skoro jedenáct hodin. To jsem odmítla, v noci mimo Prahu nejezdím, ale nabídla jsem mu, že zítra ochotně pojedu.
Mezitím jsme dojeli na místo, řadové rodinné domky, docela hezké. Zaplatil a pak požádal, abych chvilku počkala. Bylo mi to divné, ale proč ne, třeba se domluvíme na ten zítřek. Za pár minut se vrátil s maminkou a tatínkem. Paní byla v županu a tatínek měl přes pyžamo bundu, bylo vidět, že se chystali do postele. A ta maminka sepjala ruce a prosila, ať Martina do toho Kokořína zavezu. "Vždyť on je na sebevraždu, dnes jsme ho vyhnali mezi lidi, ale vidíte, jak vypadá, jestli se s ním bojíte jet sama, tak já pojedu s vámi, táta vám to teď hned zaplatí."
Ta paní opravdu plakala, a tak mě přemluvili. Ještě mě pozvali na kávu, abych nebyla unavená. Tatínek
zaplatil obě cesty a ještě přidal za čekání a kdyby to dopadlo špatně, ať ho dovezu zpátky. A vyjeli jsme, samozřejmě bez maminky. Najednou byl Martin jako vyměněný, sliboval, jestli to dobře dopadne, musím přijet na svatbu. Celou cestu vyprávěl o Jájině, jaká je chytrá, hezká, jak ráda tancuje a možná i dnes byla s kamarádkami, ale teď už určitě bude doma. On půjde oknem, protože Jájina má okno do zahrádky a někdy ho nechává pootevřené.
Byli jsme na místě za necelou hodinu, bylo lehce po půlnoci. Nikde ani světýlko, pěkná venkovská chalupa, před okny zahrádka plná kytek. Stála jsem s autem stranou ve tmě, ale na to okno jsem viděla, bylo
zavřené. Martin přeskočil plot, pod oknem vystoupl na nízkou zídku a zaklepal. Zdálo se mi, že se dlouho nic neděje, ale pak se pohnula záclonka, rozsvítilo se světlo, okno se otevřelo, objevila se dívčí hlava
a ještě jsem zaslechla jásavé "Martine!". Ve chvilce byl chlapec uvnitř a okno se zavřelo. Netrvalo to dlouho, znovu otevřeli, objevily se dvě hlavy a ozvalo se dvojhlasně "můžete jet domů, děkujeme
a šťastnou cestu!"
Vracela jsem se dojatá a podivně šťastná, jako by šlo o mého syna. Teprve teď jsem si všimla, že je jasná noc, krásný úplněk, nebe plné hvězd. Náhle, pár desítek metrů přede mnou začalo přecházet přes
silnici stádo srnčí zvěře. Zastavila jsem, zhasla motor i světla a okouzleně sledovala, jak majestátně a beze strachu přecházejí z lesa na louku za silnicí. Bylo jich nejméně patnáct, možná i víc a pro mně
to byl úžasný zážitek. Stála jsem tam možná deset minut. Pokojně se pásli a pomalu se vzdalovali k protějšímu lesíku.
Tak tohle byla největší odměna, kterou jsem prožila a také moje nejkrásnější noční služba.
Z archivu - náš portál obsahuje přes 5 000 čtenářských příspěvků, nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli.
