Rozhodně se kupříkladu nehrnu do cirkusu. Cirkus jsem navštívila coby malé dítko jednou, a to mi nejen stačilo, to mě na celý zbytek života vyléčilo z touhy vidět chudáky zvířata a zmalované klauny. Ani romantický seriál Cirkus Humberto mě nepřesvědčil. Moc dobře si pamatuji, že když k nám do města přijel cirkus, ve třídě se na pár dnů objevila cirkusácká dítka. Musím poznamenat, že byla nejen ukoptěná, ale taky prakticky vědomostmi nepoznamenaná, na rozdíl od hodin tělocviku; to jsme se teda všichni mohli jít zahrabat.
Matějská pouť může být klidně zrušená. Na Matějské jsem byla jen jednou se svými dětmi a přísahám, že mě tam už nikdy nikdo nedostal a nedostane. Odnesla jsem to tehdy těžkým žaludku bolením a ještě těžším zánětem spojivek.
Nedávno v sobotu se ve mně probudila již výše zmíněná dobrodružná povaha. Rozhodla jsem se, že se mrknu na vysočanský bleší trh. Bydlím kousek dál v Hloubětíně, a kdykoliv jedu v sobotu, nebo v neděli tramvají kolem vysočanské Elektry, vidím davy lidí s pojízdnými taškami, i těmi z Ikea, bednami od banánů a ohromnými igelitkami, jak si nesou úlovky z proslulého blešáku v množství větším než malém.
Nemám ráda návaly, tlačenice, prach, hluk a pochybné zboží, rozložené na starých prostěradlech. Přesto moje zvědavost zvítězila, a já se na blešák vydala.
Pokladna, turnikety, organizátoři v označených vestách, bankomat, záchody, to všechno mě příjemně překvapilo hned u vstupu do areálu. Po zaplacení nepatrné částky a po výběru pár kaček z bankomatu jsem vstoupila na půdu, o níž jsem dosud nevěděla zhola nic.
Ocitla jsem se mezi stánky, táhnoucími se do nedohledna. Tvořily několik souběžných ulic. Mezi stánky byly sem tam i ty deky, nebo lavice. A taky docela sympatické stánky s občerstvením, některé větší, kde se dalo i slušně naobědvat. To mě potěšilo a příjemně překvapilo.
Na blešáku lze spatřit doslova všechno. Moje rekvizitářské divadelní srdce zaplesalo a já už vím, kam příště půjdu hledat rekvizity.
Občas jsem se odvážila spáchat i nějakou fotku. Někteří prodejci vypadali dost drsně a stejně tak jejich zboží, takže jsem to s focením moc nepřeháněla. Líp se mi fotily deky a lavice, protože ve stáncích seděli prodejci a moc se na mě netvářili.
Přesto vám předkládám fotodokumentaci a ujištění, že se klidně můžete na blešák vypravit. Blechy tam nechytnete a bát se rozhodně nemusíte. Třeba si i něco koupíte.
Ani k moři nemusíte, a přesto můžete mít mušle, výběr byl velký.
Některé zboží mi připomnělo dětství. Mám na mysli stolní hry a skládačky...
U tohoto stánku jsem se zastavila a prohlížela si kvalitní grafiku a knihy.
Stolek stál dva tisíce a kdyby se malinko vyblejskal, stál by za úvahu.
Pán měl moc pěkné desky. Některé mi připomněly moje divoké mládí...
Rusky hovořící prodejce měl ode všeho něco, a jako třešničku na dortu pak portrét Stalina.
A co jsem si z blešáku odnesla? Jeden cibulákový hrneček, co stál deset korun. Aby tomu mému doma nebylo smutno samotnému.
