Když jsem po zimě vytáhla látkovou houpačku a pověsila jí na stojan, pokusily se o mě mdloby. Mám ráda tyhle venkovní věci v pořádku a před zimou je většinou pořádně očistím, usuším a uklidím, ale tentokrát jsem to asi neudělala. Zřejmě už jsem se k tomu v září, plna dojmů po návratu z dovolené, nějak nedostala a houpačka zůstala zamotaná a uklizená tak, jak jí dědeček po opalování odložil...
Otisk, který na látce přes zimu, zřejmě působením plísní vznikl, sice připomínal známé Turínské plátno, což uznávám je veliká vzácnost, ale já z toho nějak nedokázala mít tu správnou radost. Připadala jsem si sice skoro jako Mr. Bean, když zničil obraz "Whistlerova matka" v komedii "Největší filmová katastrofa", nebo když to vezmu v našich českých podmínkách jako ten, kdo nenávratně lupou spálil miniaturu japonského umělce Uko Ješity, ale nemohla jsem si pomoct. Touha mít houpačku zase ve stavu, kdy se dá normálně používat byla mnohem silnější než můj, jak mi kdysi v posudku ze školy napsali na přihlášku na střední, "výrazný výtvarný talent".
Takže jsem použila oblíbený prostředek na odstranění plísní ( jméno savozřejmě nebudu uvádět :-)) a potom ještě několikrát látku namočila a vyplajchovala na sluníčku. A bylo.
Sice jsem si mohla koupit houpačku novou a tuhle uchovávat jako cennou památku, kdyby mě už dědeček chtěl opustit, ale ani tenhle argument mě od zničení "Třebínského plátna" nedokázal odradit. Ale jinak uznávám, že to bylo moc pěkné, ačkoli proti "Turínskému plátnu" bylo to moje z druhé, tedy ze zadní strany ale možná, kdyby tam byl zřetelný otisk i těch spodnějších zadních partií..., možná bych si ho, pro tu prd.. nechala...
