Moje milovaná vnučka Klára, která přezdívku Žížalka získala podle toho, jak se kroutí, když nás přemlouvá k zakoupení gumových medvídků, neklade odpor a ochotně bonzuje vlastní matku: „Maminka to říkala.“ Moment, tohle chce upřesnění, takže žádám o podrobnosti. „Přišly k nám na návštěvu teta Jarča, teta Lída a teta Miluška, pily kafíčko a povídaly si o strejdech a o mém tatínkovi a taky o tobě. A maminka jim říkala, že ti vůbec nevadí, jak jsi starej a vypelichanej, ale pořád jsi děsnej kanec. Prej furt čumíš mladejm holkám na zadky a máš ty svý čuňácký poznámky. Dědo, co to je děsnej kanec? Dědo, a proč pořád čumíš holkám na zadky? Dědo, co to jsou čuňácký poznámky?“
A sakra, pár vteřin a z vyšetřovatele jsem vyšetřovaným. Naštěstí právě přicházíme k dětskému hřišti, z toho vyrazím čas na rozmyšlenou. Posílám Žížalku na prolézačku a peláším za keř na rychlý cigáro. Co já tomu bezelstnému tvorečkovi odpovím? Copak si ty ženský zatracený, když už musejí mít ty prokletý drbací dýchánky, nemůžou dát bacha a alespoň poslat děti někam do jiné místnosti? No, třeba Žížalka při fyzických rozkoších na prolézadlu na ty otázky zapomene…
Nezapomněla! Naopak, její tvůrčí fantazie pracovala naplno. „Dědo, když jsi děsnej kanec, tak to taky honíš tu holčičku s tatínkem, jak o vánocích v televizi šli do lesa krást stromeček? Dědo, to jsou všichni děsní kanci starý a vypelichaný a říkají čuňácký poznámky?“ Navzdor horkému létu cítím ledový pot mezi lopatkami. „Dědo, a když koukáš holkám na zadečky, tak to jim taky chceš dát na holou za to, že počmáraly zeď ve svém pokojíčku, jako mně sliboval můj tatínek?“ Studený mezilopatkový pot se mi roztéká už i jižním směrem, tedy do míst, o kterých se Žížalka právě zmínila. V palici mám meluzínu, v ústní dutině saharskou vyprahlost. A vypadá to, že bude ještě hůř, neboť vyšetřovatelka Žížala už střílí další smrtící dotazy: „Dědo, a to máš ty svý čuňácký poznámky taky v notýsku, jako Novák od nás ze třídy, když mu tam paní učitelka napsala, že se ve školní jídelně chová jako čuňátko? Dědo, kde ty se chováš jako čuňátko, když nechodíš do školní jídelny?“
Z detektivních filmů znám formulaci „smíte mlčet, ale a cokoli řeknete, může být použito proti vám, smíte si vzít obhájce, nemáte-li ho, bude vám přidělen,“ jenže ta je mi v tomhle případě houby platná. Žížalini rodiče totiž striktně vyznávají výchovnou metodu, že s dítětem je potřeba všechno srozumitelně prodebatovat a všechno mu řádně vysvětlit. Výrok „tomu ještě nerozumíš“ nebo dokonce „to pochopíš, až budeš dospělá,“ je přísně zakázán. A tak tu teď stojím, bezbranný, bez nápadu, huba mi klape po rychlém cigáru za keřem. Nejednou chápu pocity odsouzence v okamžiku, kdy se otevřely dveře cely smrti, v nich stojí ředitel věznice s katem a říká: „Tak jdeme na to, ty starej vypelichanej padouchu!“
I po nejtemnějších nocích příchází rozbřesk a na oblohu vzchází životodárné sluníčko. Jako proslulý deus ex machina neboli z nebe spuštěný bůh, jenž se v Aischylovských starořeckých dramatech náhle zjevil na jevišti, aby vyřešil příliš složitý děj, se u vchodu na hřišťátko objevuje zmrzlinářka. Pohledná mladá holka v růžové krajkované zástěrce přifrčela na bleděmodrém skútru předělaném na pojízdný prodejní stánek s laskominami. Žížalka moje milovaná neprodleně mění předmět zájmu. Přechází do tradičního kroutivého pohybu a hlásek jí jihne: „Dědečku, tahle paní prodává taky gumové medvídky, maminka mi je tuhle od ní koupila. Já bych je strašně chtěla.“ Co jedny, klidně dvoje jí koupím! Co dvoje, klidně i troje, vždyť mě ty želatinové potvory právě vytáhly ze zapeklitého maléru.
Životodárné sluníčko dál ozařuje dětské hřiště, Žížalička s pytlíkem gumových medvídků v ruce opět odhopkala k prolézačce a já, starej vypelichanej děsnej kanec, si za keřem vychutnávám cigárko. Mám odtud dobrej výhled, takže můžu slečně zmrzlinářce čumět na zadek. A potichoučku si mumlat ty svý čuňácký poznámky.
