Tím spíš, že krásné počasí vůbec nedbá na kalendářní, podzimní datum a nabízí nám štědře pozdní letní dny.
Zbytečně jsem u počítače přemýšlel, zbytečně se vzrušoval, jak mám dál pokračovat ve svém novém románu. A tak jsem, s úlevou v duši, raději počítač zavřel a vykročil vstříc příjemnému prostředí našeho krásného náměstí. Kavárenské podloubí bylo plné lidí, kteří se při dobrém jídle a pití zjevně i dobře bavili. Určitě neměli takové hloupé starosti jako já. Asi nepíší román.
U Anděla jsem už notoricky znám. Po dlouhých deseti letech mám tak na označení štamgast docela právo. Od sklenky červeného v poklidu sleduji, jak obsluhující děvčata kmitají, aby obsloužila početné hosty, kteří, na rozdíl ode mne, sedí venku v rozsáhlé předzahrádce. Vzpomínám si přitom na dobu před více než třiceti lety, kdy jsme se ženou provozovali velký bufet v poliklinice na pražském Karlově náměstí. Také jsme kmitali. Kšeft je kšeft.
Návštěvy mé oblíbené kavárny Anděl už léta patří k mým zvyklostem. Příjemným zvyklostem. A já jsem proto rád, že život v tomto ohledu zatím probíhá poklidně, bez nežádoucích problémů, které by onu zvyklost narušovaly.
Sedím uvnitř, u svého tradičního stolku, a protože tu sedím sám, uvažuji o životě. Tedy, nejen o tom svém životě. Obecně o životě. Hlavně o tom, jak nás všechna možná média nabádají, jak máme žít. Na to, abych žil tak, jak mně to vyhovuje, nepotřebuji studovat na webových stránkách moudré rady všemožných aktivistů. Užívám si svůj život po svém, navzdory době. Třeba zde, v Andělu, mnohdy i s určitou mírnou nostalgií. Holt, věk už pokročil.
Mladičká, velmi vyvinutá Mongolka, dcera majitelky, připravuje u vedlejšího stolku příjemně vyhlížející dortíky, aby je, náležitě vyzdobené, naservírovala návštěvníkům v předzahrádce. Pohled na ni odvedl ovšem mé myšlenky od problémů současného světa zcela jinam.
Čas ubíhá, víno je dopito a já si myslím, že jsem dnešní významný svátek oslavil přiměřeně ke svým možnostem. Život, vedle již zmíněných příjemných zvyklostí, přináší, bohužel, také i méně příjemné skutečnosti. Občas totiž chybí přátelé. Jako dnes. A mně pak při sklence vína nezbývá, než myslet na voloviny.
A venku stále svítí slunce a obloha je stále blankytně modrá, navzdory pokročilému podzimnímu času. Posadil jsem se na chvíli na lavičku v parku a užívám si slunce. A protože mám příjemné andělské slavení už za sebou, napadly mne opět starosti s mým novým románem. Co asi teď dělají Karel s Vláďou? Jestlipak se ještě vůbec scházejí? Napadají mě přitom ale samé hlouposti. Dejte mi, hoši, dnes už pokoj! Vždyť je svátek!
*
