Dovolte mi, abych se představil. Jsem velký, černobílý kocour s dlouhou srstí a jmenuji se Baruška. Asi si říkáte, že se stala někde chyba - kocour Baruška? Vidím, že vám o sobě musím říci všechno.
Nevím, kdy jsem se narodil, ale už jako koťátko jsem žil na ulici. Nebylo to lehké vyprosit si nějaké jídlo a to jsem nebyl vybíravý! Měl jsem ale trochu štěstí, jedna hodná stará paní se o mne a ještě o řadu dalších "kočičích bezdomovců" starala. Mívali jsme u ní pravideně plnou misku. Bohužel, za pár let hodná paní usnula a už nám misky neplnila. Zase jsem byl na ulici a bral zavděk občasným kouskem jídla od hodných lidí. Pak mě tam sebrali a odvezli do útulku pro opuštěná zvířata, kde si mne prohlédli a a dali mi jméno Baruška. Mysleli, že jsem kočka. V útulku bylo plno a o baštu byl občas boj. Byl jsem stále krásný kocour, i když už ne nejmladší. Tak uběhl asi rok, až jednou...
Zrovna jsem usiloval o místo u misky, když si mě všimla taková milá paní. Dobře si mne prohlédla a hned druhý den si pro mne přišla. Sice mě nacpala do nějaké bedny, takže jsem náležitě ječel a bránil se, ale po krátké cestě autem mě vypustila v novém bytě. Trochu jsem se bál, vše bylo nové, neznámé, ale přišla ke mně starší paní, hezky mne pohladila a ptala se, jak se jmenuji. Prý Baruška, ale už věděli, že jsem kocour.
Panička se zasmála a jméno mi nechala, když už na něj slyším. Mně to bylo celkem fuk, hlavně, že mi přinesla misku plnou dobrot, které jsem ani neznal. Nejprve jsem dělal jako "fóry", aby si nemysleli, že se dám tak lehce koupit, a taky jsem si musel očichat nový byt, kde co je. Najenou jsem zíral na černou kočku, která vůbec nebyla nadšená z mého příchodu, ba naopak. Výhružně na mne zasyčela, co tam pohledávám. Ani trochu jsem se jí nelíbil. Mně nevadila, na kočky jsem byl zvyklý. Dozvěděl jsem se, že se jmenuje Lucka a je také z útulku, ale již dva roky tady byla zabydlená a o společnost dalšího zvířecího člena vůbec nestála.
Časem jsme se ale zkamarádili a teď jsme spokojení oba. Máme hodnou paničku, která nás má ráda a stará se o nás a tak "na stará kolena" - je mi prý asi 15 let - si žiji jako v kočičím nebi.
Váš kocour Baruška.
Uveřejňuji tento svůj článek jako vzpomínku na Barušku. Je už několik let v "kočičím nebi". Pochovali jsme ho s dcerou na zahradě.
