„Člověče, jak zrovna ty můžeš mluvit o umělé inteligenci, když nemáš ani tu přirozenou,“ neodpustil si Láďa tradiční rejpnutí, nicméně všichni jsme zvážněli. Nojo, tahle umělá inteligence, to je fakt závažný téma. Vždyť vono to snad začíná přemejšlet za lidi a děsně rychle řešit spoustu problémů. Je to dobře, nebo průser, kdo to posoudí? „Abych řekl pravdu, já se týhle věci docela bojím,“ zahajuje disputaci Miloš. „Aby se časem počítače nenasraly, že my lidi jsme tupá hovada, a nechtěly nás odstranit. Viděl jsem o tom pár americkejch filmů, samej děsivej masakr.“ „Toho bych se já vůbec nebál,“ mávne rukou Luboš, „nakonec se stejně vždycky objeví nějakej Bruce Willis, Brad Pitt nebo jinej takovejhle svalnatej frajer, kterej v pohodě zachrání svět.“ „Mě jen uklidňuje, že už neexistuje Německá demokratická republika,“ připojuje se Aleš. „Dovedete si představit, že by na umělé inteligenci pracovali právě soudruzi z NDR a udělali takovou chybu, jako třeba s těma plastovejma lžičkami ve filmu Pelíšky?“
Mastíme mariášek a věnujeme této čarokrásné činnosti plnou mozkovou kapacitu, přesto ale červíček v našich lebkách stále hlodá. „Mě by zajímalo, jestli by umělá inteligence taky vynesla tu blbou žaludskou devítku jako tady Láďa, když by jí muselo být jasný, že mi tím vyrazí trumfa,“ vzteká se Luboš, načež se dočkává neméně ohnivé reakce: „To si piš, že vynesla, myslela by si totiž, že Aleš už má jen plonkovou desítku.“ „No to by byla pěkná kráva, kdyby si to myslela, když ve hře byly ještě troje žaludy,“ pokračuje Luboš v útoku, ale mně v tu chvíli vyvstává v hlavě přímo hrůzostrašná otázka: „Hele, kluci, a co kdyby se stalo, že se dvě umělý inteligence pohádají? Anebo kdyby se jich pohádalo víc? Co když nastane situace, že každej velkej silnej stát bude mít vlastní umělou inteligenci a ty se navzájem porafou. Co potom bude s námi lidmi?“ „No to by asi záleželo na tom, čí počítače jsou větší svině,“ konstatuje Luboš, ale vzápětí už zase bezstarostně mává rukou: „Toho bych se taky nebál. Američani by určitě postavili nějakej děsně svalnatej počítač, kterej v pohodě zachrání zeměkouli. A natočili by o tom spoustu filmů. Akorát v nich už nepoteče krev, ale budou se sypat čipy, lámat paměťové karty a sténat tištěné spoje.“
„Jestli by třeba nebylo dobrý už teď založit nějakou celosvětovou organizaci, která by hlídala, jestli někde nějaká umělá inteligence nevymýšlí sviňárny. Něco jako Radu umělointeligenční bezpečnosti,“ uvažuje Miloš. „To by nefungovalo,“ oponuje Aleš, „koukni kolik takových protisviňárenských organizací máme my lidi a stejně nám je to prd platný. Já bych spíš byl pro to,“ zvyšuje hlas, „aby vznikla celosvětová organizace, která pohlídá, aby číšníci byli natolik inteligentní, že přinesou hostovi další pivo, když viděj, že má dopito. Já už tady na sucho sedím půl hodiny.“ „Pardón, byl jsem narážet novej sud a nějak mi to pění. To za mě žádná umělá inteligence nevyřeší,“ odpovídá mu od výčepního pultu hostinský pan Rudolf a my víme, že proti tomuto faktu neexistuje žádný inteligentní protiargument.
Kráčím z hospůdky vlahou letní nocí a myslím na to, že s výjimkou té Láďou blbě vynesené žaludské devítky to byl zase fajn večer. Dobře jsme si zahráli, dobře pokecali. Ale čeká mě ještě jedna důležitá věc. Hned jak přijdu domů, musím si promluvit se svým počítačem. Důrazně mu sdělím: „Hele, milej chlapče, né aby tě napadlo nějak moc přemejšlet a nedej bože dokonce snad vymejšlet nějaký sviňárničky. Kvůli tomu jsem si tě nepořizoval, to bychom spolu byli rychle hotoví! Je ti to jasný?"
