V hospodě U Matěje sedí dva hosté. Předseda a místopředseda sdružení Bratrstvo od benzinky Honzík Martinec a Fanouš Rendl. Jsou to velitelé bez mužstva. Honzík sedí u svého stolu, nad kterým by slušel emailový štítek s jeho jménem. S Frantíkem jej pojí letité kamarádství, i když Honzík je o devět let starší. Tento vztah se v posledních letech změnil v opravdové přátelství. Frantík prozradil: "Víš Honzo, já tě pozoruji, kdy začneš blbnout, a spočítám si, za jak dlouho to čeká také mne!“
Honzík je člověk velice družný. Kamarádi spolu často chodí na procházky, někdy do sousední vesnice. Zatímco Frantík sedí dávno v tamější hospodě, Honzík se ještě vykecává skoro u každého domku. Z této vesnice totiž pochází.
Jednoho dne u jejich domovského stolu objevil sympatický mladík s brejličkami. "To je Pavel, farář ze sousední vesnice,“ představil nováčka Honzík. Ti dva jej přizvali do party. Třicetiletý duchovní by mohl být ovšem těm dvěma kmetům synem, možná vnukem.
A stala se nevídané věc. Hoch zapadl do minikolektivu a stal se jeho nedílnou součástí. Čile navštěvuje kuchyň v rodinném domku Honzíkově. Tam také často přichází Fanouš, takto třetí do party. Tento prostor se stává oázou klidu a pohody. Ve zvláštní atmosféře jsou pospolu dva ateisté a katolický kněz. Z okna kuchyně je přímý výhled na stolky občerstvení. Hosté benzinové pumpy zde odpočívají a konzumují zakoupené i přinesené produkty. Tam sedávají tři kamarádi kamarádi v létě.
Jednoho dne se kněz Pavel marně dobýval do uzamčeného domku. Bušení, zvonění, všechno marno. Na řadu přišel mobil. Kněz vyhledal Honzíkovo číslo. V telefonu se ozval hledaný. Proběhl tento dialog: "Jsem v nemocnici ve Vyškově,“ oznámil Honzík. "Tak já jedu za tebou!“ kontruje kněz. "Ani za nic, to by bylo poslední pomazání!“
"V sobotu sloužím mši svatou pod širým nebem u místní kapličky. Doufám, že přijdete.“ oznámil na jednom sezení duchovní. Dva ateisté se tváří neutrálně a pozvánka zapadne.
Tu sobotu sedí oba kamarádi opět v kuchyni. Najednou Fanouš připomene: "Pavel je teď v nejlepším. Mohli bychom se na něj alespoň podívat.“
"Co blázníš, u té kapličky bude polovina vesnice. Nosili tam včera židle. To víš, tohle je lidovecká vesnice,“ oponuje Honzík. "Když tam přijdeme při obřadu, budou všichni čumět na oltář a v duchovním rozpoložení se nebudou ohlížet kolem. Při nejhorším zalezeme do hospody a na Pavlíka se podíváme oknem," oznamuje Fanouš. Kaplička stojí totiž vedle hospody.
Domluveno. Honzík je v teplácích a papučích s přezkou, Fanouš v kraťasech a ušmudlaném tričku. Oba se šourají kolem zdi ke dveřím hospody. Zaujetí svátečně oblečených a patřičně naladěných věřících se blíží asi ke kulminačnímu bodu. Kněz právě zvedá ruce jako Libuše, zvěstující slávu Prahy. Je celý ve zlatém ornátu. Obřad patrně vrcholí.
Vtom se u zdi hospody objevují dva šmoulové. Šourají se kolem zdi zatím davem nepovšimnuti. Cílem jsou dveře lokálu. Ale co to? Je uzamčeno! Cesta zarúbaná! Honzík buší na dveře, cloumá klikou. Vše marno! Dva ušmudlaní ateisté stojí vedle svátečně vystrojené i naladěné zbožné komunity. Rychle pryč! Útěk by byl nápadný. Za doprovodu zdrcujících pohledů a pohrdavých gest, šourají se narušitelé zpět kolem zdi. Jakmile zmizí ze zorného pole věřících, změní se jejich odchod v útěk.
V kuchyni nastalo hrobové ticho. A je vymalováno! Ta ostuda musí přece knězi ublížit.
Za nějaký čas přistane u rodinného domku kněz na kole. Hoši očekávají výčitky. Jaké je však překvapení. Kněz totiž pravil: "Kamarádi, děkuji vám, že jste se na mne přišli podívat!“ Musel celý ten trapas přitom pozorovat i při mši.
"Ale co si řeknou tvé ovečky. Celá vesnice přece ví, že s námi kamarádíš!“ oznamuje suše Fanouš. "Teď nezbývá, než abys rozhlásil, že nás dva zarputilé bezvěrce převádíš jako misionář na víru pravou!“
A tu se mladý kněz pousmál a pravil: "S kým já kamarádím, do toho nikomu nic není!“
Fanouš to ocenil. Pak jej napadlo: že by s těmito mladými duchovními zavál nový vítr v přístupu zkostnatělé církve k prostým občanům?
