Když sedím u počítače, většinou přemýšlím o tom, jak a co vlastně psát, a vyvolávám mizející a znovu se objevující inspiraci. Často přitom padne můj pohled na stěnu přede mnou, plnou nejrůznějších obrázků a fotografií.
Moje pracovna je můj pravý domov. Trochu voní nostalgií a hodně knihami. Na stěně visí obrázky mých blízkých, kteří už mezi námi bohužel nejsou, a mezi nimi, v malebné směsici, obrázky mých nejbližších, kteří stále jsou a kteří mi osvěžují můj seniorský život svojí existencí a občasnými návštěvami. Moje pracovna je místem, kde je mi dobře. A kde také trávím většinu času. Často i nočního.
Vlevo na stěně visí obrázky ze světa. Hodně jsme toho se ženou procestovali. A všude jsme se také i fotografovali. Před jeruzalémským Skalním dómem, před egyptskými pyramidami v Gíze, před chrámem Al-Deir v jordánské Petře nebo před římským Koloseem. Vzpomínky, ať už ty prastaré, nebo o něco málo novější, mi vyryly do mozku nesmazatelně příjemnou brázdu.
Hned vedle těchto památečních fotek je stará nelahozeveská hospoda, ze které se časem stal památník mistra Antonína Dvořáka. Místo mého mládí.
Pestrou paletu fotek doplňují i pamětní listy mých knih, vydaných v místním nakladatelství v době zcela nedávné. Pestrá směsice minulosti a přítomnosti, vzpomínek, místy už mírně narezlých, vzbuzujících ve mně jak pocity nostalgie nad uplynulým časem, tak i, kupodivu, chuť něco dalšího, nového vytvářet.
Je mi jasné, že toto povídání má, tak trochu, nostalgický nádech, ale určitě není bilanční. Vše to, co visí v různých podobách na stěně přede mnou, je pro mne spíš motivujícím elementem. Už jsem, někdy před deseti lety, ve svých vzpomínkových Návratech napsal:
„Přítomnost je jen pokračováním minulosti, za kterou prostě nejde udělat tlustou čáru. Ať už nás život formoval jakkoli, ve svém nitru zůstáváme pořád stejní.“
Velmi blízké mi jsou některé myšlenky amerického spisovatele Roberta Fulghuma. Zejména ta, kterou jako motto vepsal do úvodu své příjemné knihy – „Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce.“
„Věřím, že fantazie je silnější než vědění,
že sny jsou mocnější než skutečnost,
že naděje vždy vítězí nad zkušeností.
A věřím, že láska je silnější než smrt.“
* * *
SPLÍN
Domy se ulicemi plouží,
do vlasů padá mokrý splín,
svět zarytě brouzdá se louží,
já však po modrém moři sním.
Když po horách zavanou bóry,
objímám moře, stokrát zas,
po vlnách pouštím metafory,
na malou chvíli vracím čas.
