Tahle záležitost mě vytočila zrovna včera u mariáše. Láďa si při přemejšlení o výnosu začal okusovat nehet na levém ukazováčku, což dělá vždycky a nikomu z nás to nikdy nevadilo. Až teď začala Olina remcat: „Hele, za okusování nehtíčků já svého čtyřletého vnoučka plácám přes ručičky. Možná ti rodiče měli v dětství strkat prstíčky do pepře, aby sis to odvykl. Uvědom si, kolik ti je!“ Chvilku jen tak nechápavě čumíme, o co té ženský jde, pak se najednou Láďa shýbne a rozvazuje si tkaničky u bot. „Tak, a teď se zuju a budu si okusovat nehty u nohou. Ať má tady naše paní vychovatelka lepší důvod k poučování,“ pronáší nakvašeným hlasem. Václav ho neprodleně podporuje: „Správně, a kdyby sis přes pupek nedosáhl nohama k hubě, tak ti ty nehty klidně okoušu já.“
Olina si naštvaně odsedla k dámskému křídlu, ale semínko rozhořčení už je zaseto. „Doprčic, proč by si starej chlap mezi kamarády ve svý hospodě nemohl ve vší decentnosti žužlat nehet? Neříkám, že bych to dělal při audienci u anglické královny nebo při přebírání Nobelovy ceny, ale…,“ Láďův tón přechází z protestu do deprese a my víme, že je nezbytné rychle mu hodit záchranné lano. Citlivě se toho ujímá Karel: „Jó, taky mám takovej problém. Od dětství miluju guláš, ale nesnáším ho jíst příborem. Ať si vidlička a nůž patří ke všem jiným dlabancům, ale do gulášku si prostě musím lámat chleba a lovit ho lžící. Jinak mi to nechutná. Ale víte, kolikrát jsem si musel vyslechnout, že ve svým věku už bych měl stolovat slušně a né jako nějakej harant? Takže dneska, když mám nutkání skočit si někam na gulášek, ofáčuju si levou ruku a nikdo nic nemůže proti lžíci namítat. Holt se proti těm nesmyslnejm vzorcům, co všechno už bychom my dědci neměli dělat, musíme bránit lstí, přátelé.“
Ano, bránit se lstí, to je náš úděl. Najednou se to informacemi o různých fintách jen hemží. Luboš sděluje, jak si koupil velikánské sluneční brýle, aby nebyl věčně napomínán, že je nedůstojné civět ženským na zadky. Aleš prozrazuje, že své oblíbené panáčky kořaličky, které si během dne sem tam posílá do útrob, maskuje tím, že si rum doma rozlije do flaštiček od léčivého sirupu proti kašli. Milda zase vynalezl fígl, že když chce pro milovanou ženušku Terezku ukrást v parku kytku, je naprosto bezpečné obléci si mikinu s nápisem Sady, lesy, zahradnictví, Praha. „Jako penzista si pugét za pět stovek nemůžu dovolit a Teruška má kytky strašně ráda. No a ten nápis na záda mi ve fotošopu vytiskli za padesát kaček,“ vysvětluje omluvně, ale my mu nic nevyčítáme, neboť víme, že květiny v pražských parcích přece rostou daleko rychleji než důchody.
Takže inspirace by tu byla. Zbývá ještě vymyslet, jak zamaskovat Láďovo kmetsky nedůstojné mariášové okusování nehtu na ukazováčku levé ruky. Aby – jak se tak mezi prostým lidem často říká – Olina se nažrala a Láďa zůstal psychicky integrovaný. Lámeme si s tím hlavu, padají ale jen samé bizarní nápady. Například Aleš vyšpekuloval, že by si jako Láďa nasadil na dotyčný prst ředkvičku s předem vydlabanou dírkou. To je samozřejmě blbost, protože Olina by určitě zase poučovala, kterak je v jeho věku nevhodné ohlodávat ředkvičky jako nějakej harant. Relativně nejvhodněji vypadá Karlův nápad, že by si Láďa při potřebě přemýšlet nad výnosem odložil karty, pravicí by si vyndal své zubní klapačky a provedl externí ohlodávaní nehtu na levici. Jenže to má háček, těžko by se mu přemýšlelo, kterou kartu vynést, když by všechny ležely ksichtem dolů na stole. No nic, časem na něco vhodného přijdeme. Jsme přece lstiví dědkové, jak zákony stáří kážou nám!
