Záhadný dárek

Blíží se konec roku. Z výloh na nás poblikávají svítící vločky, všednost a monotónnost ulic se schová pod výzdobou žároviček a světýlek. Svátky útočily na všechny smysly a nebylo absolutně úniku. Všude jen dárky, dárky a zase dárky! Zvykli jsme si, že již měsíc před Vánocemi zaznívají v nákupních centrech koledy, blyštivá výzdoba láká zvídavá dětská kukadla a prodejci se vám snaží vnutit absolutně vše. Rozzářené dětské oči pod stromečkem jsou přeci na Vánocích ze všeho to nejkrásnější. Zkrátka tu byla zima a Vánoce se nebezpečně blížili.

Vánoce jsem měla vždy ráda, jako většina dětí a dospělých. Když jsem byla malá, těšila jsem se celý rok na jedinou hodinu, kdy zacinká zvon, rozsvítí se strom a začne šustit z dárků strhávaný ozdobný papír. A pak bylo rozbaleno a předáno. A to je jako všechno, jo? Takže další rok čekání na několik minut škubání? No děkuju pěkně. Pochopila jsem, že vánoční chvíle je třeba uměle natáhnout, co se jen nejvíce dá.

Mnoho dětí dostává dárky, o jakých se mi ani nezdálo. Mně jako malé stačili k radosti jen obyčejné panenky nebo korálky. To mi udělalo radost. Korálky nebo nějakou bižuterii mi pod stromeček přidělila vždy moje babička. Jedny takové korále mi kdysi dala, ale před pár lety jsem je nějakým nedopatřením na dovolené ztratila. Tehdy mě to dost mrzelo, protože mi po ní už toho moc nezbylo. Byla to moje srdeční záležitost, památka na ni a zároveň na moje dětství.

Velmi ráda vzpomínám na svoji milovanou babičku. Měla velmi těžký, ale zajímavý život. Narodila se na Slovensku a prožila tam své dětství a dospívání.

Na babičku jsem se jako malá holka vždy moc těšila. Byla totiž tak trochu pohádková. Alespoň já jsem si to o ní myslela. Ale to už je dávno. Babička se na mě nyní dívá z nebe a já už nejsem přeci malá holka.

Jak říkám babičku jsem měla jako z pohádky. Nosila na hlavě barevný šátek a vlasy měla vyčesané do drdolu. Na sobě měla vždy dlouhou sukni nebo šaty, kalhoty nikdy nenosila. V mládí musela být velmi krásná, měla dlouhé rovné vlasy. Dost lidí říká, že jsem jí podobná.

Babička na mě nedala dopustit. Nikdy mi ani slovíčkem neublížila, měla mnoho vnoučat, ale mě měla nejraději ze všech. Dala mi tolik lásky, že z ní dodnes čerpám. Moje babička byla úchvatná žena, na kterou často s láskou vzpomínám. Jako malé děvče jsem u ní trávila dost času.

Před Vánoci pro babičku nastávaly pravé časy její katolické víry. Vyprávěla mi, jak Vánoční svátky prožívala jako malé děcko ještě na Slovensku. Občas jsem ji však musela k tomu pobízet.

„No tak babi, povídej. Mě to velmi zajímá!“ prosila jsem ji.

„Tak jí to řekni, jinak nám tady Nikolka samou zvědavostí shoří“ přimluvil se děda a zasmál se.“

Babička se ještě chvíli nechala přemlouvat, ale nakonec usoudila, že bych jí stejně nedala pokoj. Pustila se tedy do vyprávění, ze kterého se mi tajil dech. A když mi to vyprávěla, usmívala se při tom skrze slzy stékající z jejích očí. Byla to pro mě nejsilnější událost, které jsem kdy byla svědkem. Chtěla ze mě také vychovat dobrou křesťanku a četla mi verše z Bible. Její krásné příběhy jsem milovala a spousta z nich mi, díkybohu, uvízla v paměti. Po její smrti se toho dost změnilo a návštěvy u příbuzných už nebyly takové jako dřív…

Ze vzpomínek mě vytrhl venkovní řev a radovánky místních dětí. To, že se alespoň na chvíli ochladilo, udělalo radost nejen mně, ale hlavně všem dětem. Celý ten týden, kdy se sníh držel na povrchu zemském, děti tahaly ven boby a sáňky a sjížděly malý kopeček, který stál na našem sídlišti. Parta dětí si před naším vchodem postavila sněhuláka a ty nejmenší caparti si uspořádali bitvu v koulování. Tak ráda jsem všechno doma připravovala – výzdobu, dárečky…

„Prosím tě, nemohla bys chvíli jen tak sedět?“ ptával se mě manžel, než zjistil, že opravdu nemohla.

„Ještě mám plno práce s cukrovím,“ takže tomu věnuji celé odpoledne.

„Jak myslíš,“ rezignoval a pustil si televizi.

Časem si však zvyknul, nic jiného mu nezbývalo. Já jednoduše sedět s rukama v klíně nemohu, ani mi to nejde. Zkrátka má v domácnosti manželku, která musí neustále něco tvořit a za něčím se hnát. My ženy jsme jednoduše takové, snažíme se být prostě dokonalé. Manželky i matky. Chceme být perfektní doma i v práci.

Doma už byly všechny výzdoby připravené a já mohla ubrat trochu tempo. Do Vánoc zbývaly už jen čtyři dny a já si se zapálenou svíčkou na stole a hrnečkem svařáku vychutnávala vánoční koledy z cédéčka, když mě náhle vyrušil zvonek. A já jsem líně vstala a šla otevřít. Otevřu dveře a… Přede mnou stál pošťák.

„Dobrý den, mám tady pro vás balíček. Prosím podepište mi zde převzetí,“ řekl a podával mi ho s úsměvem ve tváři.

„Dobře, hned to bude,“ odpověděla jsem mu a vzala si ho však s pochybami.

V ruce jsem držela malý balíček adresovaný přímo mě. Překvapilo mě to, nikdy mi totiž nikdo neposlal dárek poštou, Vždy si se svými blízkými uděláme čas a obdarujeme se navzájem. Zvláštní bylo, že tam nebylo, ani od koho ten balíček je. Brala jsem to jako vtípek od mého manžela. Určitě to bylo od něho, říkala jsem si. Balíček jsem uložila pod stromeček a říkala si, že si ho otevřu až na Štědrý den.

Během rozbalovaní všech nadělených dárků, vládla večer příjemná rodinná atmosféra. Nakonec pod stromečkem zbyl jediný nerozbalený dárek adresovaný právě mně. Byl to ten, který mi doručil pošťák. Začala jsem ho tedy rozbalovat. Pod vrstvou ekologické papíru, byl divný balicí papír, úplně jiný. Takový se snad už ani nepoužíval. Nechtěla jsem si s tím lámat hlavu a otevřela jsem malou krabičku. Když jsem uviděla její obsah, skoro se mi zastavil dech. Našla jsem v ní totiž úplně stejné korálky, jaké se mi před lety ztratily. Považovala jsem to v ten moment za něčí dobrý úmysl, ale celá moje rodina přísahala, že s tím nemá nic společného. Byla to tedy pro mě stejně velká záhada jako pro ně. Pro mě je ale především podstatné, že je mám zpět.

Věřím, že to byl vánoční zázrak. Vždyť se přeci říká a traduje, že o Vánocích se dějí zázraky. A myslím, že tento je jeden z nich. Věřím tomu, že korálky ke mně doputovaly z jiného světa od mojí babičky. V očích se mi zaleskly slzy vděku. Za dárek i za to, že mám svého anděla strážného.

Vím, že stále drží nade mnou ochrannou ruku. Pořídila jsem si medailonek s jeho fotkou, abych cítila, že je mi stále nablízku. Myslím, že mě vidí a já cítím její přítomnost. Stále je tu někde se mnou…

Záhadný dárek

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více