Obvykle se expertům nabízejícím řešení různých problémů našeho běžného života příliš nevěnuji. Informací o tom, jak překonat deprese, zármutek, sám sebe, osamělost nebo jak na dlouhověkost, na bolest, jak zbohatnout či zaručeně omládnout nejméně o deset let, je plný internet a díky chytrému mobilnímu telefonu je k nim snadný přístup nejen z pohodlí domova. Zmíněný článek jsem přečetla, protože mi připomněl příběh jednoho smutného dne, který se stal více jak před rokem. Tragedii onoho nešťastného dne umocnil důsledek toho, že jsem neprozřetelně spoléhala na uložení důležitých osobních dat do externí paměti mobilu v přesvědčení, že je mohu mít k dispozici v jakékoliv situaci. Velký omyl!
Vypravovaly jsme se s vážně nemocnou fenkou Čikinou k veterináři. Ve stresu a obavách jsem ji opatrně uložila do přepravní tašky, aby nemusela trpět při chůzi ze schodů a vnuk nás odvezl s tím, že na zavolání pro nás přijede. Po vyšetření se naplnilo mé neblahé tušení. Paní doktorka na moji otázku, zda je ještě šance na žití, zavrtěla zamítavě hlavou. Nebudu zacházet do bolestivých podrobností, to je jiný příběh.
Když jsem měla zaplatit, zůstala jsem v šoku podruhé. Nechápu, jak se to mohlo stát, ale neměla jsem kabelku s peněženku, mobilním telefonem a klíčema od bytu. Neměla jsem čím zaplatit. Slzy se mi kutálely po tváři a já si s hrůzou uvědomila, že neznám zpaměti telefonní číslo ani jednoho z příbuzných. Zahanbeně jsem požádala paní doktorku o posečkání s platbou a ujistila, že během hodiny vnuk přijede zaplatit. Neměla jsem na autobus a poprosit paní doktorku, byť jen o pár korun, jsem se styděla. V tu chvíli jsem si připadala nejubožejší z ubohých a strašně stará. S prázdnou přepravní taškou, o francouzské holi, předkloněná bolestí v duši pomalu vyšla na tříkilometrovou cestu domů. Naštěstí sousedka, u které mám náhradní klíče od bytu, byla doma.
Ten den jsem poznala temnou stránku bezvýhradného spoléhaní na "chytrost" mobilního telefonu. To, že jsem schopna i o půlnoci ze sebe vysypat číslo vlastního telefonu, rodné číslo, čísla záchranného integrovaného systému, všechny piny k platebním kartám, souborům (že jich je), data narození všech rodinných příslušníků a přátel, mi bylo k ničemu. Neznala jsem zpaměti jedno jediné, nejdůležitější číslo pro vyřešení problému.
Někteří si možná řeknou: "To mě by se stát nemohlo!" Také jsem si to myslela do doby, než se stalo to, co jsem vám právě popsala s vědomím, že se nemám zrovna čím chlubit. Sdílím trapně nabytou zkušenost zejména se čtenáři z řad osamělých seniorů, mezi než patřím, a doporučuji každému zapamatovat si telefonní číslo osoby nebo instituce, na kterou se může v krizové situaci obrátit o pomoc.
A co vy? Jak jste na tom? Také spoléháte na paměť chytrého telefonu?
