Trpaslík. Mám ho na terase a zapomněla jsem ho uklidit. Vítr trpaslíka povalil, špinavý od roztávajícího sněhu a navíc mu chyběl takový bodec, který držel v ruce a kterým kypřím květiny v truhlíkách. Asi ho syn smetl i se sněhem z terasy. Sníh je na skalce, tak snad ho najdu, až bude obleva. A mně se vyrojila spousta vzpomínek.
Už jsem to v nějakém minulém článku psala, že můj strýc utekl do západního Německa ve čtyřicátých letech, byli jsme napůl německá rodina, takže v minulém režimu to nebylo jednoduché. Strýc nám pomáhal, posílal tehdy bony, balíčky atd. Bony ukrást nemohli, ale balíčky přicházely v zoufalém stavu, napůl prázdné. V roce 1987 jsem dostala od strýce bony na auto. Odvezla jsem si tehdy auto přímo z Mladé Boleslavi, škodu 120L a byl to první pětikvalt. To autíčko věrně sloužilo 20 let. A na podzim téhož roku jsem dostala povolení vycestovat do kempu, kdesi v Dolním Rakousku. Sama, bez dětí. Strýc na mě čekal na druhé straně hranic. Já hrdě přijela škodovkou, ubytovala jsem se v kempu, kde byl strýc s tetou. Řeknu vám, oči navrch hlavy, viděla jsem to, co jsem u nás dosud neviděla. Nádhernou přírodu, hory, upravená města, přepychově zásobené obchody. Jednou jsme vycestovali do Alp. Nádherné zasněžené vrcholky, pohostinnost tehdejších lidí, kteří v úpatí prodávali čerstvé mléko od vlastních kraviček, které se popásaly kolem dokola. Dolní Rakousko, vše tak upravené, všude spousta květin, zejména ohromných oleandrů, skoro před každým domem. Nádhera!
V kempu byla samá přepychová auta, ale jejich majitelé obdivovali moji škodověnku, na čež jsem byla patřičně hrdá. V jednom květinářství mi strýc koupil výše zmiňovaného trpaslíka a říkal, dej si ho na zahradu, budeš mít rakouského trpaslíka. Byly to nádherně prožité dny se strýcem a tetou a přišla chvíle, kdy jsem musela odjet. Strýc mě vyprovodil a byl tak smutný, nechtěl mě při loučení pustit. Pořád ho vidím, jak stál za závorami a to jsem ho viděla naposledy. Srdce ho zradilo.
Můj milý strýčku, posílám ti vzpomínku tam nahoru, mám tě ráda. Sice po změně režimu k nám už mohla teta jezdit, jenže to už je jiná kapitola. I když dost veselá, moje maminka a moje teta vášnivě diskutovaly o politice, až jsem je poslala plevelit záhonky na zahradě. Škoda, že mám i málo fotek, tehdy vše bylo jiné, ani si nepamatuji názvy všech krásných míst, která jsem navštívila.
Tak můj trpaslíček je vykoupaný, pořád je hezký a já ho opatruji a mám ho ráda. Mám s ním spojenou spoustu vzpomínek. Už mu táhne na čtyřicítku, ani to není na něm vidět. Zajímavé, že některé věci po předcích jsou nezapomenutelné a opatrujeme je jako oko v hlavě. Věřím, že i můj syn bude po mě trpaslíčka opatrovat, je to kus nezapomenutelné rodinné historie, kterou vytváříme v průběhu našich životů.
