Dopis Franzi Kafkovi

Milý Franzi,

nahlédla jsem do tvé knihy „Dopis otci“, (pokolikáté už?), opsala pár řádků, (pokolikáté už?) a rozhodla jsem se ti napsat. Tvé myšlenky a názory v knize jsou mi blízké, a proto si troufám ti tykat. Můžu tedy tykat?

Tvoje duchovní převaha. Ty ses vypracoval tak vysoko jedině vlastní silou, proto jsi měl neotřesitelnou důvěru ve své vlastní názory. Ze své lenošky jsi řídil svět. Tvé názory byly správné, každý jiný byl bláznivý, přemrštěný, mešuge, nenormální.

Chápala jsem tvůj vztah k otci. Stejně tak můj otec měl bezmeznou důvěru v sebe, většina ostatních lidí byla podle něj slušně řečeno pitomá. To neotřesitelné sebevědomí.

...Ty jsi ale svými slovy bez váhání udeřil, nikoho ti nebylo líto, ani při tom, ani po tom, proti tobě byl člověk docela bezbranný.

Stejně tak se u nás chovali oba rodiče. Nepřipouštěli jiný názor než ten svůj. A proti jejich útokům byl opravdu člověk bezbranný. Jelikož znali naše slabé stránky, nebylo těžké bodnout do živého.

Ono vlastně většina dětí je rodiči ovládána a problém nastává, když chce dítě jít vlastní cestou. Málokterý rodič cestu dítěti uvolní a je mu nápomocen. Spíše ji zatarasí, jak píšeš. Byť v dobrém úmyslu, podle něj. Ono se to stále opakuje. Vlastně musím říct, že když jsem měla dospívající dceru, i ona si přečetla tvou knihu a k mému úžasu si i ona vypsala a podtrhla pasáže a k mému údivu ty stejné jako kdysi já, o kterých se zmiňuji. Tak to asi jde z generace na generaci, rodiče si myslí, že se chybám na dětech vyhnou, ale udělají je stejně. Jen se člověk časem snaží pochopit, proč tak jednali.

Žít jsi neschopen, aby sis to ale zařídil pohodlně, bezstarostně a bez výčitek sám vůči sobě, dokazuješ, že veškerou Tvou schopnost žít jsem Ti sebral a strčil si ji do kapsy. Co je Ti teď do toho, když nejsi schopen žít, odpovědnost mám přece já. Ty se ale v klidu natáhneš a necháš se tělesně i duševně životem mnou vléci.

Rodiče se rozvedli, máma nás s babičkou vychovávala sama. Za její nezdary vinila nás. Odpovědnost za to jsme nesly prý my dvě se sestrou.

I z nás dvou se časem staly dvě neposlušné, nepozorné děti, které stále pomýšlely na útěk, ponejvíce na vnitřní. Stáhly jsme se co nejvíce do sebe.

Nejbližším vnějším výsledkem celé této výchovy bylo, že jsem utíkal od všeho, co mi tě jen z dálky připomínalo.

Ano, člověk od lidí podobného charakteru utíká, zvlášť když má takové zkušenosti za sebou. Ale v myšlenkách se, čím je starší, vrací, aby pochopil, když ne přímo odpustil. Snad to bylo u tebe taky takové, a poslední roky aspoň v nitru byly smířlivější k otci.

Věřím, že tvá duše došla klidu. Jestli se duše s blízkými sejde, určitě sedíš u nebeského stolu, vedle tebe Oskar či Max a společně všichni vedete intelektuální hovory. Jednou bych si k vám ráda na chvíli přisedla a tiše naslouchala. Tak mi prosím drž místo vedle tebe.

Zdravím tě. Míša

FOTO: Michaela Přibová

Dopis Franzi Kafkovi

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více