Modrá je dobrá. Tento televizní klip mi připomněl krátkou vzpomínku na moje dětství.
Bylo mi asi 9 let, kdy jsem se v rámci školní besídky měla zúčastnit tanečního vystoupení. Naše dívčí třída měla předvést „barevný“ taneček, který byl zajímavý tím, že každá dívenka měla sukničku jiné barvy. Sukničky ušité z tylu byly hustě nařasené a obarvené do všech dostupných odstínů. Jaká jsme měly trička, či halenky si již nepamatuji, nebylo to pro mne asi důležité. Barevné sukénky nám rozdávala paní učitelka podle toho, jak si myslela, že nám budou slušet. A já dostala sukénku bílou. Byla jsem zklamaná, protože ta bílá mezi všemi barvami byla taková všední, skoro mi připadalo, že to ani není barva. Mně se velmi zalíbila sukně modrá, kterou si právě zkoušela moje spolužačka.
Osmělila jsem se a požádala paní učitelku o výměnu. Sukničky byly k mé spokojenosti vyměněny a já si šťastně začala oblékat tu modrou. A tady „nastal“ nějaký zlom v mém životě, pocítila jsem, že jsem udělala chybu. Modrá mně neslušela, jak jsem zjistila, ale požádat o vrácení bílé jsem si již netroufla. Tak jsem vystoupení absolvovala v modré, kterou jsem si vymodlila a která se mi již nelíbila. Od té „dávné“ doby jsem zůstala věrná barvě bílé, která mě provází celým životem.
Zajímavé je, že v mém šatníku se modrá barva neobjevovala a neobjevuje až do doby „nástupu“ riflí, které ráda nahrazuji černými, či bílými. Zřejmě již tehdy paní učitelka ve mně „objevila“ tak zvaný zimní typ.
