Pomalu se blížilo jaro, v remízku už rozkvétaly talovíny a dokonce v teplém dni vylétly první lesní včelky. Ovšem všechno tohle šlo rázem stranou. Po napadení Ukrajiny jsem si místo těšení na jaro napsala do svého "dívčího deníčku" toto:
"Tak koukám na televizi a je mi z toho zle. Čím víc o tom přemýšlím, tak musím přiznat, že to celkem nechápu. Ne že bych, probůh, ten Putinův útok obhajovala nebo s ním sympatizovala, to v žádném případě ne, přece nejsem debil, ale stejně myslím, že na té Ukrajině muselo být něco špatně, proč by jinak odtamtud jezdili inženýři a doktoři pracovat u nás na stavbách? Proč spousta ukrajinských gangů terorizovala naše podnikatele, když jim nechtěli platit, proč k nám vozili za výdělkem ukrajinské "děvy" a proč spousta vzdělaných Ukrajinek dělá u nás pomocné práce, uklízí a myje nádobí? Proč se o ně jejich stát nedokázal do dneška od oddělení od Ruska (asi před třiceti lety, ne?) postarat a zajistit jim odpovídající podmínky pro život? To tam vážně asi nebylo všechno úplně v pořádku, ne? A všichni, přiznejme si to, jsme k nim měli trochu opatrný přístup a teď se tváříme, jako kdybychom s nimi byli nejlepší kamarádi, ale to přece není pravda. Vzpomínám si, že ti co je zaměstnávali říkali, že se s nima hlavně nesmí nikdo moc kamarádit, že mají i mezi sebou navzájem podivné vztahy a není dobře se do toho montovat. Že mezi těma, co Ukrajince na stavbách nebo při cestě domů okrádají je spousta vysloužilců z Afghanistánu, co nemají vůbec žádný problém někoho zlikvidovat a tak se všichni, včetně policajtů i politiků ve vlastním zájmu radši tvářili, že o tom nic neví. A teď si věší stužky a jsou hrozně pohoršení. Ale to je zase jenom gesto, co Ukrajině moc nepomůže. Chápu, že Západ se do takových problémů, které si mezi sebou Rusové a Ukrajinci vytvořili, nemůže vojensky zapojit, to by pak byla opravdu další světová válka. Navíc jsem.přesvědčená o tom, že tyhle dva národy mají k sobě stejně blízko, jako my a Slováci a určitě by pro obě strany bylo rozumnější se na rozdělení sporných oblastí domluvit. To je pro ně ovšem otázka národní cti a tak bude vyřešení těžké.
Hned na začátku konfliktu se mi vybavila vzpomínka na jednu povídku Šimka a Grossmanna o soutěži v pojídání švestkových knedlíků, kdy jeden z účastníků, když mu byla nabídnuta remíza hrdě pronesl: "my Ukrajinci remízy něznajem". A to si myslím, že u nich opravdu platí, že buď vyhrajou nebou prohrajou, ale vzdát se nebo nějak vyjednávat asi nebudou..."
No, je to smutné, ale asi jsem svůj názor od té doby moc nezměnila. Prostě to pořád nechápu a možná ještě víc než tehdy.
