Píši ti dopis, který nikdy nepošlu a který nikdy nebudeš číst. Neptej se, proč tohle vyznání patří zrovna tobě. Sama nevím proč. Snad proto, že stále častěji vzpomínám na to, co jsme spolu prožili. Hodně jsme se spolu nasmáli. Dal jsi mi kousek svého já v podobě čistého štěstí. Dal jsi mi lásku a dopřál jsi mi pozorovat smějící se děti s očima zářícíma jako diamanty.
Byl jsi tak báječný, tak skvělý. Někdo mi tě i záviděl a já na tebe byla pyšná. Říkal jsi "usměj se, úsměv Tě nic nestojí a mě obohatí." Navlékali jsme malé korálky, taková pomyslná malá štěstíčka. Čím byla šňůrka delší, tím větší bylo naše štěstí.
Ale ty jsi nebyl vždycky tak báječný, někdy jsi byl hodně zlý a já tě chvílemi i nenáviděla. Ale nikdy mě nenapadlo, že bych tě už nechtěla. Byl jsi tady vždycky pro mě, když mi bylo nejhůř, a já tě měla každým dnem ráda víc a víc. Čas rány zahojil, ale jizvy na srdci zůstaly. Míň jsme se smáli, více plakali. Vím, že nikdy nebudu tak chudá, abych nemohla darovat úsměv, ani tak bohatá, abych se bez něj obešla. Neženu se za velkým štěstím, je pomíjivé, protože to opravdové štěstí má každý uvnitř svého já.
Uteklo hodně let a my jsme se naučili jeden druhému naslouchat. Dnes tě mám ráda bez výčitek a s pokorou. Až se jednou spolu budem loučit a já vím, že to musí být, nechci plakat smutkem. Jenom tiše zašeptám - děkuji.
Děkuji ti za to, jaký jsi byl - vlastně právě proto, že jsi vůbec byl. Nevěřím, že se zase potkáme, a proto to vyznání patří jenom tobě, můj živote!
