Totiž velkou a nekončící lásku ke zvířatům, která se mu stala jeho koníčkem a nám, jeho dětem a mamince, tak trochu postrachem a černou můrou. I když vlastně, zpětně vzato, velkým zpestřením našich všedních dnů.
Zvířata, která si tatínek oblíbil, byla totiž vesměs z rodu obojživelníků, plazů a brouků. Trošku si myslím, z dnešního pohledu, že toto zaměření bylo patrně nejvíce ovlivněno faktem, že nedaleko našeho domu byl Zverimex - tedy obchod se zvířaty a to byl onen nebezpečný zdroj, ze kterého se čím dál častěji a v čím dál větším množství, zvířata stěhovala k nám do bytu. Bohužel pro nás, ve Zverimexu nikterak neubývala…
Nový domov u nás postupně našli strašilky, želvy, gekoni, agamy, užovky, blavor - hnědý hadoještěr, přišli na řadu i američtí švábi (něco odpornějšího jsem neviděla), štíři, a vrcholem byla zmije růžkatá.
Důsledkem tohoto výběru byla následně i zaměření našich víkendových výletů, kdy jsme pravidelně vyráželi vláčkem do přírody. Tatínek obtěžkán velou brašnou, kde ukrýval sklenice s děrovanými víčky a nutil nás, samozřejmě formou soutěží, kdo chytí více cvrčků a sarančat, coby krmiva pro naše domácí "mazlíčky".
Ostataně cvrčci byli nejchutnější potravou pro tuto tatínkovou faunu, a protože jsou to chytří tvorové, vždycky našli skulinku, jak se z terárií dostat na svobodu, takže náš celý byt v noci ožil a hlasitě cvrčel!
Aby však byl výběr zvířectva trošku vyrovnán, měli jsme i „postelová zvířátka“ - morčata, křečky (těch se nám během pobytu na letním táboře v teráriu narodilo 20!), koťátko, pejska, ale chvilku i kuřata a samozřejmě nechyběla mluvící andulka Pepík. Ano, naše rodina byla všemu přístupná a všechna zvířátka u nás žila v báječné symbióze.
Náš dědeček, velký domácí řemeslnický šikula, začal na přání tatínka vyrábět terária různých velikostí, aby všichni ti lezoucí miláčci měli svůj domov.
Velmi rychle jsme zjistili, že dědečkem vyráběná terária prostě netěsní, takže postupně nebylo jasné, kdo žije v teráriu a kdo volně v bytě. Téměř každé ráno nám tatínek hlásil – „děti, utekl Blavor, či Gekon, nebo strašilka…! Kdo ho najde, dá ho zpět do terárka“ – běžná věta, která už byla pro nás tkříkajíc denním chlebem.
Stávalo se, že si takhle jdete pro něco do lednice a málem šlápnete na štíra! Maminka měla tehdy hysterický záchvat a snažila se tatínkovi naznačit, že by nás štír přece mohl svým nebezpečně se třesoucím ocáskem i „smrtelně“ zranit, tatínek se ale velmi ohradil a „odborně“ vysvětlil – „prosím tě, to je jen jako když píchne včelka…, uklidni se a nebuď hysterická…“ a vrátil štíra "na chvilku" do terária.
Bráška jednou nad ránem, ležíc v posteli, uslyšel zvláštní zvuk u svého nosu - jakoby „cosi“ spadlo na polštář, otevřel oči a on to americký šváb!!! Když nám to pak vyprávěl, se ségrou jsme dostaly záchvat smíchu, ovšem jen do té doby, než podotkl, že ho nechytil a milý mega velký americký šváb někam odlezl…
No a takto jsme tedy vyrůstali.
Pro mě asi nejzásadnější byl zážitek s ještěrkou, který stojí za přečtení:
Tatínek totiž doplňoval zásoby v teráriích i o vlastnoručně ulovené kousky. Jezdil vláčkem na svá oblíbená místečka v blízkosti Prahy a vozil si sklenice s otvory ve víčku a v těch pak přivážel ještěrkovité exempláře. Jednou takhle, když jsem přišla ze školy, natěšeně mě táhnul za ruku na balkon, kde byla přes léto umístěna velká terária. Tatínek byl úplně nadšený z nového úlovku! Chytil totiž nádherného samce ještěrky obecné. Měl modrozelenou barvu a celý se leskl. No a říká mi „pohlaď si ho přece!“ Já na to – „tati, ještěrky se nehladí.“ „Ale jo, musíš, podívej, jak je krásný!"
Nátlaku jsem podlehla, aby měl tatínek radost, přiblížila prst k ještěrce a stalo se to, co by napadlo každého, o to víc nenasytného ještěrčího samce – prostě mi chňapnul ukazováček. No a já jsem s hrůzou a zaječením cukla rukou směrem nad hlavu…a milý ještěřák ještě chvíli držel prstík a až v poslední fázi oblouku, který má ruka opsala, se pustil…jenže, to už byl bohužel ve vzduchu a chudák padal dolů na ulici. Pod naším balkónem byl přechod pro chodce a když jsem se vyklonila, viděla jsem, že samec spadnul před hlouček lidí, čekající právě na zelenou. Rychle jsem se v panice schovala…
Po chvíli jsem opatrně koukla dolů a ten pohled ve mně navždy zůstane. Hlouček lidí se střídavě dívá vzhůru do nebes a na chodník, kde vedle sebe ležely ještěrčí samec a jeho hýbající se oddělený ocásek. A to nebylo všechno! Po chvíli ze dveří našeho činžovního domu na frekventované ulici vyběhl „šílenec", jen v trenýrkách, bosý - můj tatínek)! Přiběhnul k vyděšenému hloučku, a beze slov čapnul do jedné ruky ještěrku, do druhé ocásek a zaběhnul zpět do domu. Myslím si, že dodnes nikdo z čekajících občanů nepochopil, co se vlastně stalo a jak mohla ještěrka spadnout z nebe, v Praze, na chodník.
Tatínkovi i ještěrčímu samečkovi jsem se omluvila, a už nikdy jsem nemusela žádné plazící se zvířátko hladit.
