Mátohy velkoměsta
(sonet o feťácích)
Tak jak rok může být dlouhý,
nesplatí nikdy věčný dluh,
za každý peníz – úsměv pouhý,
ale v srdci… strašný puch.
V něm se prohánějí touhy
i letmý odlesk černých tuch,
v něm plavou všežeroucí louhy
a svět se mění v mrtvý luh.
Kdo pro koho je věčný slouha,
když oni věří v barvu duhy,
však skutečnost má barvu tuhy?
A kdo se nocí mlčky plouhá,
na pažích má modré pruhy (kolem sebe smutné druhy)
a pod očima kruhy?
Ale který předposlední verš ponechat? Co byste doporučili(y)?
Původní verze byla delší, byly tam taky
krouhá – kruh
slouha – sluch
rouhá – ruch
Jenže autor se musí někdy uskromnit a vědět, kdy přestat. Třeba tu někdo z vás napíše „pokračování“.
Bavily mě hrátky s češtinou. V Zelo zelo – v každé sloce jsou homonyma, slova stejná, ale v úplně jiném významu. A navíc jiného slovesného druhu.
Zelo zelo
Když z hrnce na mě vykouklo
tvé vepřo - knedlo - zelo,
cosi se ve mně nafouklo
a jako kámen zelo.
Pak v hrnci boj se rozpoutal
a všechno se tam peklo,
já páry z kamen rozfoukal,
no bylo vám to peklo,
neb kol sebe jsem neviděl,
co všechno se tu dělo -
jen tušil jsem, co kdosi děl - - -
seš vožralej - jak dělo!
No a tu poslední jsem zde už někdy zveřejnil. Čím je zvláštní, každý hned uvidí. Snad každý uzná, že i to poslední slovo je jen uměleckým výrazem.
Nevydařený pohřeb
Smrt. Vlk krkl, zmlkl hrd.
Hrst slz vhrkl.
Vrť prst skrz srst.
Scvrnkls trs v plť? Prd!
