Jaro mělo na kahánku,
slunce chystalo se spát
usedla jsem do altánku
a toužila rozjímat…
Po chvilce tichého snění
zaslechla jsem šramocení.
To vám bylo napětí,
když poznala jsem v zápětí,
že to něčí stín
nahání mi splín!
V žilách tuhla krev,
Zrychlil se mi tep i dech!
Zmírala jsem hrůzou právě,
tu rozžehla se lampa v trávě…
Zírala jsem jako výr,
přede mnou se zapotácel,
zpitý kavalír.
Ze saka mu láhev čouhá,
a já zírám dál -
u nosu mu nudle visí,
v ruce třímal tenhle pán,
zvadlý žlutý tulipán…
Chvíli jen tak stál,
než popošel dál.
Rukávem si nudli utřel,
hořce bědoval:
“Ach jo, všechno je pryč,
nezbylo mi nic,
V penzionu DŽBÁN,
rezervaci mám,
na honosný apartmán!“
Na to vyndal láhev z kapsy,
uhladil si knír,
jedním douškem do dna vypil,
ten svůj elixír.
Dovrávoral do altánu,
tam bez mýdla a bez županu
zakončit chtěl, nezdařený den,
s nadějí na krásný sen.
U nohou mu kočka přede
Zmírnit žal však nedovede.
Snad noc bude k němu vlídna
a přivine ho pod svá křídla.
Jarní soutěž 2025
