A tak proti sobě stojí například vášniví zastánci koprové omáčky a ti, pro které je to jen hnusný blaf s právě oholenýma fousama. Nebo případně zbožňovatelé olomouckých syrečků a odmítači jejich smradlavého odéru. Mezi chlapama se nikdy neshodnou takzvaní dolňáci s horňáky, tedy obdivovatelé dámských zadních partií, respektive hrudníků. Svou ideologii před odpůrci hájí přívrženci dechovky, vyznavači hvězdami předem určeného osudu, bojovníci za záchranu plejtváka obrovského, vyznavači homeopatické medicíny, příznivci elektrických koloběžek, podporovatelé tetování, vegetariáni, zastánci jaderné energetiky a tak dál, každý člověk má prostě své unikátní názorové spektrum, typické právě jen pro něj. Spektrum tak specifické, jako jsou otisky prstů. Dva totožní jedinci neexistují. Moje maminka například byla z dvojčat, se sestrou Aničkou si byly neuvěřitelně podobné vzhledem, povahou i způsobem myšlení. Přesto byl mezi nimi jeden názorový rozdíl – zatímco u nás doma platilo, že při mých a bráchových průserech neuškodí i drobet fyzické exekuce, bratranci Luděk a Petr byli vychováváni výhradně mravoučnými promluvami. Né že by mi to nějak zvlášť vadilo, jen si vzpomínám, jak se nám ti dva zmetkové často posmívali „jééé, dostali na prdééél“.
Povšimněme si ale jednoho z nejmarkantnějších názorových konfliktů v člověčí společnosti. Jde o věčný rozpor mezi „pejskaři“ a „kočičáky“ ve věci chování domácích mazlíčků. Tady je nesmiřitelnost zcela jasná, jedna strana si o druhé myslí své a nehodlá z toho ustoupit ani o píď. V rámci seriózního hodnocení ovšem nejdřív musíme vytknout před závorku skupinu „pejskokočičáků“, tedy těch nevyhraněných jedinců, kteří za mazlíčky mají oboje. (Pro ilustraci: Jedním takovým obojetníkem byl třeba Karel Čapek, což dokumentuje i jeho knížka Měl jsem psa a kočku.)
Argumentace obou táborů je velice přesvědčivá. Pejskaři s pohrdavým úšklebkem konstatují: „Co je to kočka? Netečnej nafoukanec, kterej se s páníčkem baví jen když má náladu, není v něm kouska věrnosti, nikoho neposlouchá, nemá žádné hluboké emoce. Když se mrouská, ječí jako Viktorka u splavu, nezajímá ji, že někdo třeba ubližuje jejím majitelům a tak vůbec. Je to jako kdybys měl u sebe v bytě jen nějakého cizího nájemníka. To pejsek je plnohodnotnej člen rodiny. Raduje se s ní, truchlí s ní, těší se na páníčkův příchod ať z práce či z hospody, poslouchá jeho pokyny, touží po pochvale, prostě věrnej parťák a kámoš.“ Kočičáci jim zase vmetou do tváře: „Co je to pes? Podlézavej vrtichvost, kterej furt jen o něco škemrá. Když zůstane chvilku o samotě, ječí jako Viktorka u splavu, pokadí všechny chodníky a v cizím hnoji se klidně sám vyválí. Tupě poslouchá i pitomý povely a nechává se při tom zkorumpovat granulema. Je to jako bys měl u sebe v bytě v nájmu dementního špindíru. To kočka je sebevědomá samostatná dáma. Svou přízeň uděluje jen na základě svobodného rozhodnutí. Umí rozdávat klid a něhu, kadit chodí na kočkolit, neslintá, neválí se v kdejakém sajrajtu.“
Čert se v tom vyznej, kdo má pravdu! Nejspíš všichni! Takže se vlastně nejedná o rozpor dvou pravd, ale o hádku dvou součástí jedné pravdy. K tomu máme my lidi odjakživa sklon. Jako příklad může posloužit již uvedený dvojí systém trestání harantích lumpáren mou maminkou a tetou Aničkou. Asi by bylo nejúčinnější aplikovat oba způsoby – tedy sloučit přiměřenou „přesprdééélní“ fyzickou exekuci a mravokárný rozbor události. Ale ty dobré ženy se rozhodly pro preferování jen jedné části.
Kočičáko pejskařský spor zřejmě nikdy nezmizí. Leda že by příroda vytvořila Kočkopsa, což ona asi dobrovolně neučiní. Jsou tu sice ještě ti různí genetičtí a klonovací bioinženýři, člověk neví co všechno se jim může v lebkách vylíhnout, ale brrr, takováhle obludnost je snad nenapadne! Stojí přece před nimi řada daleko významnějších úkolů. Například vypěstovat kopr, kterej by v omáčce nevypadal jako čerstvě oholené fousy nebo vymyslet výrobu olomouckých syrečků vonících po magnóliích.
