Způsob tohoto jara zdá se mi být poněkud podivným. Možná ani ne tak podivným, jako nevyhovující mojí povaze. Je konec března, venku je zima, slunce svými paprsky úzkostlivě šetří a příroda se probouzí velmi pomalu. Nakonec se ale probudí, protože musí. Jinak by porušila odvěké přírodní zákony. S občasnými zádrhely to ale zatím funguje. Já se sice také probouzím s občasnými zádrhely, ale ty, zaplaťpánbůh, ovlivňují pouze mne a moje nálady. Zádrhely počasí ovlivňují fůru lidí. A také zemědělce. Ty víc.
Není divu, že se v takovém případě objeví lidé jako já, jejichž počasové preference jsou trochu zvláštní. Jejich tužbou a touhou je slunce a teplo. Moje zvláštní klimatické preference bývají ovšem terčem kritiky některých mých přátel, kteří si myslí, že bych měl raději sdílet přirozenější představy o klimatu. To znamená smířit se s tím, že nějaký čas je hezky, nějaký čas mizerně, nějaký čas prší, nebo je zima. Neberu jim jejich názory. Mají svou historickou logiku. Já mám ovšem také svoji logiku. Ale trochu jinou. Velmi rád se proto zaštítím myšlenkou římského dramatika Terentia Afera, který v jedné své komedii uvádí:
„Jsem člověk, nic lidského, myslím, mi není cizí.“
Co je špatného na tom, že mám rád slunce a teplo? Je to přece hodně lidské, ne? Na druhé názorové straně jsou ale dokonce lidé, kteří s oblibou vyhlížejí plískanice a déšť, aby si pak mohli sednout v klidu někam k oknu a těšit se tím nostalgickým pro ně pohledem. Anebo vyběhnout ven a užívat si s radostí kapky deště, jak si je užíval známý americký herec Gene Kelly v krásném filmu Zpívání v dešti.
Já však, navzdory všem kritickým hlasům, budu dál vzývat slunce a teplo, které mi přináší radost a pohodu v duši. Ať si každý myslí, co chce.
