Lze říci, že cestování a turismus světem vládne. Člověk současnosti by klidně mohl být nazván Homo Turisticus. Ani my nejsme výjimkou. U nás v Česku se pro mnohé lidičky zahraniční cestování dokonce stalo záležitostí společenské prestiže. „Tak jsme vám, holky, letos byli na dovolené na Rhodosu, ale řeknu vám, nic moc. Už nás tam nikdo neuvidí. Můj Bohouš se tam děsně nudil. S takovým Thajskem, kde jsme byli loni, nebo Maledivami předloni se to nedá srovnat.“ „No jó, nás zase zklamaly Kanáry. Asi příští rok pojedeme na Madagaskar nebo do Portorika, můj kadeřník René říkal, že je to tam boží.“
Vedle těchto movitých multicestovatelů s otevřeným světem existuje samozřejmě také odrůda skromnějších „jednopoloháčů“. Tedy těch cestovatelů, kteří si moc nelámou hlavu a každý rok vyrazí na stejný flek. Například kamarád Pepa s manželkou Štěpánkou absolvují už dvacet let dovolenou výhradně v malém městečku v Bulharsku a vždycky po návratu srší blahem. „Víš, jak je fajn, že v každý kavárně už tě pinglové znají, vřele tě vítají a vědí, jak ti mají namíchat koktejl s pálenkou a zeleným čajem? Na pláži tam není nikdy nával a hlavně žádní hulákající Dojčlandi.“
Obsáhlou komunitu tvoří cestovatelé komparativci, tedy srovnávači. Ti využívají výjezdů do ciziny například k tomu, aby si mohli potvrdit přesvědčení, že my Češi jsme oproti jiným národům lidem zaostalým a neschopným. „Hele, jdeš po Londýně, po Istanbulu, po Bruselu a nevidíš nikde ani jeden psí fujtajbl. A tady v Praze aby sis furt jen čuměl pod nohy. Jaktože tam to jde a tady ne? Prostě na ně nemáme. Nebo si vem cyklostezky. Tady budujeme betonový pásy za těžký milióny, ale třeba v takový Bologni jen namalovali na chodníku čáru, po jedný půlce choděj pěšáci, po druhý jezděj cyklisti. To jsme ale blbci, že jo!“ Někdy komparativci ale naopak velebí českou velikost: „To ti povídám, Řekové se můžou stokrát vytahovat antickejma památkama, ale pořádný pivo ti hňupové neuvařej, ani kdyby se na hlavu postavili.“
Můj kamarád Ota je typickým přestavitelem asi nejpočetnější skupiny turistů – je totiž sběratelem jednorázových zážitků všeho druhu. Umí jedním dechem procítěně vyprávět o vznešenosti Kolosea i o krásných křivkách zadnic Římanek. Mluví o barevném západu slunce nad mořem v Barceloně a současně i o běhavce, která ho zchvátila po pozření místní katalánské rybí speciality. V Paříži se jde dychtivě podívat do Louvru na Monu Lisu, ale neméně dychtivě pozoruje dopravní zácpu, demonstraci za práva homosexuálů, holuby kadící na sochy velikánů, hádající se trhovce či marihuanou provoněné hemžení mládeže v uličkách nočního Montmartru. On prostě bez ladu a skladu baští očima, ušima i ostatními smysly každou vteřinu svého turistování.
Samozřejmě nelze opomenout ani takzvané cestovatele monoúčelové, tedy ty, kteří jedou ven se speciálním cílem. Zalyžovat si do Alp, zarybařit si na moře do Norska, vypít spoustu piv na Oktoberfestu v Mnichově, fandit našim na hokejovém turnaji, potápět se ke korálům, zajet si na kole trasu Tour de France, případně zatrsat si sambu na karnevalu v Rio de Janieru. Znám také lidi, kteří vyrážejí pouze za gastronomickými zážitky a nic jiného v plánu nemají. Například kamarádka Zuzana si občas zajede vlakem do Vídně, jen aby si tam mohla dát Sacherův dort v originální verzi.
Co do motivace, prožitků a cílů se cestující lidé sice rozlišují, ale jedno mají určitě společné. Vysmeknou se alespoň na okamžik z uniformy běžného každodenního stereotypu. Vždyť třeba i ten průjem po katalánské rybí specialitě, prožitý v atmosféře malebného západu slunce nad Barcelonou, je daleko atraktivnější, než podobná střevní událost, zažitá za soumraku doma třeba po olejovkách zakoupených v samoobsluze na rohu. Sacher ve Vídni je určitě větší psychickou rozkoší než Sacher v cukrárně v Berouně. Při dopravní zácpě na Nuselském mostě si zopakujete veškeré sprosté výrazy ze své slovní zásoby, kdežto ucpaná ulice pod Eifelovkou je zajímavou událostí. Pravdu měl ten reklamní agent, který nazval cestování „jízdou za hranici všedních dnů“. Tak tomu prostě je!
