Zvoní mobil. Volá Soňa z vesnice.
- Ahoj, prosím tě, mám k tobě prosbu.
Chvíli váhá, pak pokračuje.
- Kočka nám sem přinesla 3 koťata. Karel (manžel) je tu nechce, Víš, on je tělem i duší zahradník. Ničí mu kytky, chodí do záhonů... Nevíš o někom, kdo by…
-Hele, v žádném případě je nevyháněj. My ti půjčíme přenosku, ale do přenosky je musíš chytit ty. Dokážeš je chytit?
- Jo.
-Tak je po jedné chytíš, my je doma dáme do klece, naučíme je chodit do záchůdku... Musíš je ale chytit ty.
- Jo, neboj, to zvládnu.
- My je pokusíme dát do rodin. Známe jednu hodnou paní Šimůnkovou, co spolupracuje s útulky. Založila spolek Gertrudy z.s. Pomáhají opuštěným kočkám. Paní Šimůnková nám navrhla, že by nám v budoucnu pomohla s umístěním do rodin.
Následující den volá Soňa.
- Tak jsem chytla jednu.
- Super, jdu si pro ni.
Volám panu doktoru Kubátovi, zlatý člověk. Přijede, kočku vykastruje a vrátí. To se opakuje s druhou a třetí kočkou. Teď v květnu jim bude rok. Jsou strašně bojácné, našich koček se nebojí, ale strašně se bojí nás.
Nejhůře je na tom Bělinka, je nejbělejší, tak proto dostala jméno Bělinka. Nejvíc z trojčátek se bojí. Je doteď za skříní, v nejlepším případě mezi skříněmi v uličce. Z legrace jí říkáme, že jsme jí měly dát jméno Srabinka, protože je to velký srabík.
Nejstatečnější je Ellinka, ta vydrží v pokoji, i když tam jsme se sestrou obě.
Třetí Ginger (protože je celá zrzavá), ta se nechce nechat zahanbit, tak aspoň chvíli vydrží u nás.
Už je ani nechceme dát do rodin. Jenom je tady nebezpečí, že je naše kočky nepřijmou. Patnáctiletý Vilík a jedenáctiletý Tomík trojčátka přijaly. Máme ale ještě šestiletá trojčata, co měla podobný osud. Vůbec kvůli novým trojčatům nechodí domů a když je dokonce vidí, tak utečou. Pak tu máme ještě starého kocoura a starší kočku, co je přijaly tak napůl.
Držte nám palce, ať se všichni zvířátka srovnají, smíří a spřátelí. Ať tu můžeme všichni v klidu pobývat.
