Pozdravení je pohlazení. Není v něm útok, arogance a ponížení. Je to povzbuzení. Zájem o člověka. Voní člověčinou. Zdravím člověka, kterého míjím, protože k němu jako k lidské bytosti cítím úctu, i když ho neznám. Vyjadřuji tím, že přeji, aby mu zdraví sloužilo, aby se mu dařilo. Přestože zrovna prší, mrzne a je škaredě, tak mu přeji, aby ten den prožil spokojeně a smysluplně. Neznám ho. Ani mě třeba nezajímá a k němu nic necítím. Je to, ale člověk, proto si můj pozdrav zaslouží.
Chodím do „svého“ lesa pravidelně vypouštět ze sebe „démony“ a negativní energii, při tom potkávám lidi. Staré, mladé i děti. Ti, co mě nepozdraví je asi polovina. Myslím si, že jejich množství rok od roku roste. Buď při míjení odvrací zrak, nebo jejich pohled mi říká „já Tě neznám, proč bych Tě měl vůbec zdravit“. „To, že jsi starší, neznamená, že Ti budu přece projevovat úctu. Zasloužil jsi si ji? Co jsi pro mě udělal? Těch motivů může být více.
Možná si dotyčný myslí, že je na světě jen za sebe, že on je ten střed vesmíru. Myslí si, že by si snížil svou hodnotu, kdyby staříka pozdravil. Přece nebudu někoho zdravit, který není tak úspěšný jako já! Nevím. Je to otázka pro výzkum. Pro psychology a sociology. Jedno, ale vím. V důchodu jsem pár let i učil. Rodiče přestávají dětem číst, ty si hrají jen s mobilem a neučí je zdravit. Podle mě je to proto, že dnešní společnost klade na první místo úspěch, výkonnost, peníze a konzumní způsob života. Upřednostňuje to před solidaritou, soucitem, sounáležitostí a společného sdílení radosti i smutku, úspěchů a neúspěchů. Rodí se nám mladí arogantní lidé, kteří mimo jiné ani nepozdraví. Proč, bych měl já zdravit toho, který je nějaký obyčejný člověk, či důchodce.
