Redakce má čtenost a národ zase má co číst. Přesně takhle to vyšlo iDnesu, který před časem přinesl smutný obrázek ústeckých Předlic, jež zjevně kdysi bývaly dobrou čtvrtí, což lze usuzovat z původně krásných domů. Kdyby do nich někdo investoval a místní obyvatelé by si svého okolí více vážili, mohlo by dnes celé místo vypadat úplně jinak.
Nedávno jsem potkala jednu mladou ženu, jež se nastěhovala právě do Předlic ke kamarádce, co si tam koupila dům. Řekla mi: „Nikdo z mých pražských přátel nechce za mnou do Ústí přijet.“ Zažívám to samé, i když bydlím ve velmi dobré části Teplic. Přesně ti lidé věčně kázající o rasismu a předsudcích ve finále na sever nepojedou, protože je to tady strašné. Nikdy by se sem nepřestěhovali, to raději zůstanou na pražském sídlišti. Tohle pokrytectví se mi nelíbí, bohužel ho živí i média svými články. Ty vyzní vždycky v neprospěch nás ostatních občanů severu. Ale proč?
Vždyť sami Romové mohou pozitivně přispět k tomu, aby jejich okolí vypadalo lépe. Už Magdalena Dobromila Rettigová opakovala, že i chudá hospodyně může udržovat domácnost a její okolí v čistotě. Stačí totiž uklízet a používat vodu. Jenomže vídám to sama. Romové se chovají mnohdy jako malé děti. Blízko mého bydliště stojí dvě ubytovny a na rohu se před časem otevřel vietnamský krámek. Zatímco já běhám po městě a hledám finančně přijatelné potraviny, zmíněný značně předražený obchod od rána do večera čelí náporu blízkých obyvatel z ubytovny. Já tam obvykle občas dojdu pro drobnosti, ale Romové tam nechávají tisíce korun, i když by mohli nakupovat v nedalekých supermarketech. Fascinuje mě, že já do krámku většinou přiběhnu a nakupuji v chvatu, moje vrstevnice si tam povídají a nikam nespěchají. Nikdy. Přitom, kdo chce, i tady pracovat může, rasismus v tom nehraje roli. Vždyť máme třeba romské řidiče, nebo prodavačky a nikdo opravdu neřeší, kde a s jakou barvou kůže se narodili. Každý člověk se má totiž chovat především slušně a to jediné bychom měli a mohli soudit.
Zdá se mi, že je obecně pro některé lidi mnohem snazší nadávat na systém a čekat, čekat na to, co pro ně udělá. V dospělosti ale za sebe zodpovídáme sami a sami se staráme o své finance i potřeby.
Mentalita Romů se ale od té naší odlišuje tím, že se více soustředí na přítomnost než na budoucnost. Stejně tak obvykle neřeší možnosti levnějšího nakupování, což do nějaké míry chápu. Ale nemohou si pak jenom nárokovat výsledky našeho úsilí. Musí do něj taky přispět. Ostatně ten špatný obrázek o severu pomáhají spoluvytvářet. A to mě mrzí, protože kdyby se vzchopili a ukázali, že s nimi můžeme počítat jako s parťákem, svět by se stal o něco hezčím. A ono to začíná ve školách. Několikrát jsem realizovala své programy na sociálně vyloučeném sídlišti a mile mě to překvapilo. Žáci byli od učitelů doslova vypiplaní a docela se snažili. Takže ono to jde, jenom do toho nesmí rodiče házet vidle a musí chtít pro své ratolesti lepší budoucnost. A ta na dávkách nikdy nebyla a nebude.
Šťastná si tady na severu nepřipadám, ale rozhodně za to nemohou sociálně vyloučené lokality, naopak to nešťastno vytváří hlavně majoritní společnost. Na jednu stranu se nedivím, mít v občance trvalé bydliště v místě, na které si celá republika ukazuje prstem, to ničemu nepřidá. Přesto by v rámci férovosti mohly také vznikat pozitivní reportáže, neboť i tady žijí pracovití a rozumní jedinci, jež se pokoušejí něco pozitivního vytvářet. Jen nejsou příliš vidět a slyšet.
