Když jsem přebírala třetí místo za film Život s gamblerem na celostátní přehlídce České vize v Ústí nad Orlicí, nemohla jsem tomu vůbec uvěřit. Už zisk třetího místa v regionálním kole a následné postoupení do vyšší soutěže jsme vnímali jako velký úspěch. O to víc mě překvapilo samotné ocenění.
Dokument přitom vznikl bez jakýchkoliv dotací a sponzorů, v podstatě ho režisér Pjeer van Eck dělal na koleně, bez jakékoli mediální podpory, a ještě o tématu, u kterého si všichni myslí, že když zavřou oči, tak zmizí.
Navíc se bohužel nepovedla ani samotná čtvrteční projekce. Do té doby jsem film na velkém plátně neviděla. Jenomže technické problémy způsobily, že hudba zněla nepříjemně hlasitě a po pár minutách se zastavil i samotný film. Pak se znovu rozběhl a už to bylo koukatelné. Přesto jsem chvílemi měla pocit, že se dívám na příběh někoho cizího, a i když jsem se snažila, přemohl mě jeden okamžik natolik, až jsem si pak do závěrečných titulků utírala slzy.
Ta cesta od skutečnosti k filmu byla totiž pro mě velice dlouhá, bolestná a určitě bych byla raději, kdybych nikdy nic takového nemusela natočit. Občas jsem si rovněž říkala, co by si o tom pomyslel muž, o němž to celé pojednává. Ale znala jsem ho velmi dobře a už za svého života poskytl anonymní zpověď Českému rozhlasu coby varování. Možná už tehdy věděl, že se tohoto prokletí nebude schopný vzdát. Vždycky opakoval – já jsem vůbec na začátku nevěděl, že můžu být na hře závislý.
Samozřejmě tím dokumentem jsme chtěli docílit hlavně toho, aby se o tom krutém a nepěkném tématu začalo alespoň trochu pravdivě mluvit. Navíc nikdo předtím neudělal to, že by stejně jako Pjeer vzal kameru a šel šest týdnů po sebevraždě gamblera natočit pozůstalé. Držíme tím pádem neveselé prvenství a v tom také tkví největší síla mé tehdejší výpovědi.
A přesto všechno mnozí lidé stále nechápou, o jak velkou časovanou bombu jde, protože dnes sází i děti na základních školách. Ale pořád a úspěšně se o tom mlčí, což mě mrzí vlastně nejvíc. Zároveň vím, že jsem pro to udělala, co jsem mohla.
Nemůžu totiž chodit po světě a prosit své známé a přátele, aby film sdíleli, nemůžu přemlouvat média, aby o tématu psala. Můžu jen vděčně poděkovat všem těm nelhostejným lidem, co chápou, proč musíme i o takových neveselých věcech mluvit, a především pak musím poděkovat oněm 36 000 divákům, kteří se na film podívali, čímž naše snaha dostala ten jediný opravdový smysl. Ceny jsou totiž už jen takovou drobnou sladkou odměnou.
