Střecha výrobní haly byla prosklenou části situována k jihu, což neposkytovalo ani kousek stínu. Pracovníci byli v pozici nebohé kytičky zavřené pod sklem pařeniště. To vyvolalo potřebu dodatečného zastínění, ale to bylo možné jen v nepatrné míře. V létě tak všichni trpěli vedrem a přímým dopadem slunečních paprsků.
Normalizační racionalizátoři nešetřili aktivitami. Ke karuselovému soustruhu přidali jeden malý univerzální. Že během delšího strojního času by karuselář mohl ještě něco dělat na tom malém. Pochopitelně, oni vědomí si zodpovědnosti za velký a drahý obrobek, ten malý soustruh prostě ignorovali. Stál tam nevyužitý, ale mohl posloužil jako záložní, v případě poruchy jiného stroje.
Zrovna toto postihlo mladou ženu po absolvování závěrečné učňovské zkoušky. Provdat se ještě nestihla a o svém budoucím osudu měla jinou představu než vracet se domů s těžko odstranitelnou špínou a polámanými nehty. A v té sluneční výhni ještě odporně propocená. Přesto, na rozdíl od jiných, snažila se v úkolové mzdě aspoň něco vydělat. Tak byla přesunuta pracovat na ten stroj u karuselu.
Karuselář, schopný mladý muž kontroloval upnutí nového obrobku. Oděn byl v obnošené jednodílné kombinéze, které se dříve fasovaly, ale nebyly praktické. V horké dny je muži měli do pasu rozepnuté. To způsobilo, že otáčející se stůl zachytil volný okraj a tahal. Ozval se zvuk trhané látky, karuselář úlekem vykřikl, opřel se o rám a druhou rukou stiskl stop tlačítko. Stroj se zastavil a on si s úlevou oddechl.
Lekla se i ta mladá žena a ztuhla s vytřeštěnýma očima. Viděla nebezpečnou situaci, ale též před sebou muže s rádiovkou na hlavě a dále oblečeného jen v ponožkách v pracovních botách. Jeho kombinéza včetně trenýrek byla namotána na tom obrobku!
Jako první zareagoval ten karuselář. „Co hledíš, ty jsi ještě neviděla chlapa?“ Viděla? Určitě už viděla chlapa, ale ne v takové situaci a teď tu stála v šoku a zmatená. A on pokračoval. „Prosím, podej mi něco, ať tu nestojím nahatý, třeba tvoji blůzu mi půjč.“
Teď už reagovala i ona. Pohledem přelétla okolí a když nic vhodného neviděla, sundala a podala mu svoji blůzu. V tom zmatku si jaksi neuvědomila, že ona pod tou blůzou také už nic víc nemá.
A pak zase civěl on. A ona na něj s nechápavým výrazem, proč nereaguje a tu blůzu si nevezme. Tak tam stáli, hleděli na sebe, až upoutali pozornost okolí. Starší paní zrovna vedle se pohybující odvázala svůj šátek s hlavy a podala jej té ženě se slovy: „Tady máš, uvaž si to!“ „Chválím tě, že pomůžeš, ale pamatuj také na sebe!“
Tak blůza a šátek přispěly k zachování důstojnosti aktérů. Jak se potom ti dva popasovali s nastalou situací, to nikdo už neřešil. Prostě nějak to zvládli, nikomu to nestálo za komentář. Ale samotná událost, ta v paměti je zapsána výrazným písmem a hned tak nevymizí. Při školení o bezpečnosti práce pak byla přidávána jako názorný příklad možného nebezpečí. Sice s dobrým koncem, ale podruhé, že už tak být nemusí.
